Dvě a půl vystoupení v Jablonci

Před pár týdny jsem obdržela mailem návrh, že bych si mohla jet zatančit s Matahari Group do Jablonce na oslavu pátého výročí tanečního studia Tasmina, a že bych si tam návdavkem mohla střihnout sólo. Dlouho jsem neváhala, jelikož předchozí návštěva Jablonce a Tasminek byl neoddiskutovatelný sukces. Byli tam na nás hodní, dobře se nám tančilo, najíst nám dali, co hrdlo ráčí, a zahrnuli nás květinami a dortem. Inu, neviděla jsem důvod, proč se o podobné zážitky zbytečně ochuzovat, a samozřejmě jsem kývla. 

Balení na akci bylo docela dobrodružné, jelikož jsem se skupinou dlouho nikde nebyla, a kromě toho jsem změnila bydliště. Jen si to zkuste, hledat po stěhování nalepovací řasy. Po dvou perných hodinách se mi ale podařilo dát zavazadlo dohromady a mohla jsem se vydat na cestu. Jely jsme ve třech a cestu jsme bohapustě prokrafaly, jak se sluší a patří na taneční výlet. Na kraji Jablonce jsem se již tradičně ztratila a v důsledku toho spáchala dopravní přestupek; vše prostě bylo, jak být mělo. 

Akce probíhala v božím rockovém klubu v centru města, takže teď už se můžu chlubit, že jsem stála na stejném pódiu jako punkové hvězdy mého mládí (zapomněla jsem se v kostýmu vyfotit pod plakátem N.V.Ú., což mě docela mrzí). Když jsme dorazili, bylo tam narváno, a to prosím nejen lidmi v kostýmech. Viděla a slyšela jsem nějaké menší stresíky, ale všeobecně byla atmosféra uvolněná a příjemná už od začátku. 

Na programu bylo krásných šestadvacet čísel, přičemž Matahari tančila v každé půlce jednou a já sama jsem vyfasovala čestné předposlení místo druhé poloviny. Jelikož mi jak umístění, tak titul v programu (host z Prahy, no řekněte sami) přišly velmi zavazující, měla jsem trošičku nerva. Snažila jsem se uklidnit myšlenkami na to, že když mě před měsícem nevypískala April Rose, neměli by mě snad vypískat ani v Jablonci. To jsem ovšem ještě netušila, jaká zábava nás čeká. 

Nervozita ze mě spadla při prvním tanci se skupinou, jelikož jablonecké publikum je prostě zlaté. Co na tom, že se mi těsně po startu zamotaly nožičky, i přesto to prošlo. Druhé vystoupení bylo geniální. Jak už jsem tu kdysi říkala, arabský folklór já můžu, a matahaří iskandarani mě baví. Můžeme u něj vytáhnout své horší holčičánskovské já a pěkně se v něm porochnit, a přitom je to divácky vděčné. Celá rozjuchaná jsem se pak utíkala převléct na své grand finale. 

Když jsem nastupovala na pódium, netušila jsem ani zdaleka, že se postarám o nejgrotesknější číslo večera. Prostě mi asi po minutě a půl vystoupení klekla hudba. Diváci zírali, já zírala, i pan zvukař zíral. Dali jsme tomu druhou šanci, ale i ta zůstala promarněná. Uvážila jsem situaci a rozhodla se, že nemá smysl to nadále lámat, a opustila jsem pódium. Ovšem za bouřlivého potlesku. Drahý host z Prahy tedy vyklidil scénu předčasně, ale pozitivních ohlasů dostal asi milion. Dokonce prý zazněl v publiku návrh, jestli bych to nemohla dotančit na ticho. Mimo to mi to dalo šanci dělat ksichty na publikum, což už jsem velmi dlouho chtěla vyzkoušet (ehm). 

Párty se holt vydařila i s humornou vložkou. Každopádně jsem se s radostí zase podívala na představení studentek Tasminy, a musím říct, že majitelka studia Olina je machr. Ukočírovat tolik lidí, tolikrát změnit kostým a pamatovat si tolik choreografií je podle mě nemožné, ale ona to dává. Nerozumím tomu a smekám hluboce. Samostatnou kategorií je pak tamní tanečník. Já nevím, jak vy, ale já bych se na ty tribalisty mohla koukat furt. Jakkoliv mě raqs sharkisti spíše nutí odvracet zrak od jeviště, tribal fusion v podání muže je hypnotický. Zafar z Tasminy k tomu dokáže vykouzlit úžasnou démonickou auru, když chce, a je to prostě boží pokoukání. A za ten Turkish drop, při kterém se s maximální kontrolou jak pírko snesl na zem, si ten potlesk zasloužil. Tak. (Malá poznámka na okraj. Když jsme si nechávali udělat společnou tribalovou fotku, abych se s tím mohla vytahovat na fejsbůku, najednou se odněkud vynořila spousta lidí s různými přístroji v rukou a začali si nás také fotit. To pro mě tedy vážně bylo nóvum. Nicméně si připadám polichocena. To mi, lidi, nemůžete dělat, nebo nám nakonec zpychnu!) And last but not least, irské tance! To já můžu. Doteď mám mžitky před očima z neskutečné rychlosti a preciznosti nohou hlavního tanečníka. Kromě toho to byli velmi příjemní spolubydlící v šatně. Za mě prostě dobrý.

No a pak už jsme si jen sbalily svých pět švestek a vyrazily na Prahu. Usínala jsem utahaná, ale velmi, velmi spokojená. Jen víc takových akcí. 

Velké díky Olině, že nás pozvala a že mi dala šanci se předvést se sólem, i když z toho nakonec byl jen jeden poločas. A taky dík všem z Tasminy, bylo mi tam mezi váma opravdu dobře. Klidně vám někdy zatančím i tu druhou půlku. A kdybyste se divili, kdo sežral půl krabice těch burizonů v karamelu, vězte, že jsem to byla já. Kdyby byl recept, beru ho. Každopádně doufám, že jsme se neviděli naposledy!