Divadelní prkna podruhé

Se stále ještě lehounce zvýšenou hladinou endorfinu v těle hlásím, že jsem zvládla další divadlo. V sobotu proběhla orientální show, kterou pořádala Eglal pro své studentky a hosty, a já jsem se tam vnutila jakožto jeden z těch hostů.

Přiznávám se, že tentokrát se mi nechtělo. Veškerý elán, se kterým jsem se v sobotu probudila, jsem vyčerpala na powerjógu a na dlouhou procházku se psem, tudíž jsem si celé odpoledne spílala do hovad a maniaků. Nicméně jsem muzikantská dceruška a vím, že vystoupení se neodříkají, ani kdyby hořelo, takže jsem se pochlapila, nahodila řasy, sbalila kostým a jela jsem.

Když jsem dorazila do divadla, generálka byla v plném proudu. Temno, arabská hudba, hluk, na pódiu tanečnice s natáčkami a v džínách... Ten nervózně tvůřčí frmol má něco do sebe, hned jsem se začala cítit lépe. Po cestě do šatny jsem pak potkala fůru starých známých a nálada šla rapidně nahoru. 

Tančila jsem druhá, tudíž jsem se nestačila tolik vynervit. Chytlo mě to pouze několikrát během tance přímo na pódiu, ale okno jsem neměla, neupadla jsem a culit jsem se nepředstala, potlesk proběhl pěkný a v zákulisí jsem sklidila chválu, takže všechno oukej. Jelikož jsem tentokrát šla tančit ne úplně naladěná, měla jsem pak podivný pocit, kterého jsem se nemohla zbavit, ovšem nebylo to nic, co by nespravila sklenička červeného. (Poznámka na okraj: četla jsem kdysi nejaký hodně starý rozhovor s Rachel Brice, kde říkala, že mívá takovou trému, že si musí dát před vystoupením skleničku vína. Pořád si říkám, že ta moje sklenička PO vystoupení je vlastně docela v pořádku, no ne?)

Z první půlky, kdy jsem se zabývala napřed tancem a pak vínem, jsem toho tedy moc neviděla. Druhou jsem si ale užila skoro celou z hlediště. Musím uznat, že studio Eglal má opravdu moc šikovné studentky. Jestliže jsem obdivovala minulý týden začátečnice, že si troufly tančit v kavárně, teď tedy hluboce smekám před těmi, co šly rovnou vystupovat do divadla. Viděla jsem úžasná sólová vystoupení, taková Shanelah se šavlí byla naprosto dechberoucí. Udělalo mi radost i vystoupení s hadem. Teď mám chuť si jednoho také pořídit. Při závěrečné děkovačce jsem byla překvapená, kolik lidí bylo nejen v publiku, ale hlavně na pódiu. Doteď nechápu, jak nás ty minišatničky mohly všechny pojmout.

Druhý den jsem se zúčastnila seminářů s Khalidou, hlavním hostem víkendu. Na orientálním semináři už jsem nějaký ten pátek nebyla, šla jsem tam tedy spíše zvědavá a bez očekávání. A kdybych nějaká očekávání měla, Khalida by je předčila. Nedělala s námi žádnou choreografii, což bylo vítané (co si budeme povídat, choreografických seminářů jsou tři p... ehm... mraky). Soustředila se na estetiku pohybu, na svaly, na úhly, na výraz, na muzikalitu, prostě na všechno, co je třeba vědět, ale málokdo vám to (třeba na těch choreografických seminářích) řekne. Obě dvě lekce zaměřila spíše na všeobecné taneční znalosti a občas do toho hodila nějaký ten kroužek, vlnu nebo osmičku. Hlavu mám nabitou vědomostmi a svaly utahané, přesně jak to mám ráda. Kdo nebyl, prohloupil.
  Děkuji Eglal, že jsem mohla být součástí show, a že vybrala milou a velmi přínosnou hlavní hvězdu. Byl to bezva víkend.