Cesta na konec světa - díl třetí

Jetlag

Po příletu jsem na chvíli propadla iluzi, že to bude lehké. Ale ne, byl to sebeklam způsobený nevyspáním na palubě letadla. A to jsem se na to připravovala, považte. Dva týdny před odjezdem jsem si přidala do počasí v telefonu Sydney, jednak abych mohla sledovat, jaké mě čeká léto, a těšit se na něj, jednak abych si vybudovala představu o čase. Při přestupu z letadla na letadlo jsem si hned nastavila katarský čas, abych si to pak usnadnila. V letadle jsem byla vzhůru od chvíle, co se rozednilo. Bylo to tuším v jednu ráno našeho času. Fakt jsem se snažila.

První noc jsem, spíše než usnula, upadla do kómatu. Prostě si tak čtu na uklidnění, pak začnu vidět dvakrát a pak už si jen pamatuju, jak v panice vybíhám z postele, protože nevím, kde jsem, a brzdím až ve chvíli, kdy zakopávám o postýlku. Ještě že tu ta holka je. Já ji tu nemít, už se úplně vidím, jak beru čáru až na ulici. To by byl, bože, trapas.

No nic. Po této haluzi to přišlo na dceru, která řvala a řvala, jako by ji na nože brali, dobrou hodinu. Pak ale usnula a zdá se, že najela na svůj rytmus. Zato já ne. Minulou noc jsem si četla, jedla banány a házela oduševnělé snímky na Instagram, schválně se koukněte, a víc nic. Spánku bylo tak poskrovnu, jako by nebyl. Zkrátka temná stránka cestování a už to nechci.

A mimochodm, takhle navečer je mi hej. Moc se tedy těším, co mi chystá noc třetí.