Cesta na konec světa - díl šestý

Australani

Jsem si vědoma toho, že si odvezu domů jenom první dojmy, na nějaký větší rozbor tu nejsem dostatečně dlouho. Nicméně i ty první dojmy o ledasčem vypovídají.

Na ulici tady v Sydney potkáte lidi všech tvarů, barev a vyznání a nepozastavuje se nad tím vůbec nikdo. Mně to občas činí dorozumívací potíže, jelikož australština je dostatečně specifická a namáhavá na poslech, a když se to ještě navíc vysloví jinak, tak proste nechápu, o co jde, a protistrana mě musí považovat za arogantní blbku. Snažím se nebrat si to k srdci. Nicméně je důležité zmínit, že to je opravdu jediný problém, který zdejší diverzita přináší. Přízvuk. A to je všechno (konec politického okénka).

Jinak je to docela příjemná banda. Rádi pokecají, poradí s cestou, zašprýmují si s dcerou... No dobře, možná někdy až moc. Když jsem jednou nastoupila do vlaku a dáma se třemi vnučkami vyběhla mým směrem, přičemž hulákala na děvčata, ať se jdou podívat, už jsem si připadala trochu jak u bláznů. Ale jinak si nemůžu stěžovat. Díky tomu, že to tu mají takto dáno, mám to tu s kočárem docela snadné, všude se dostanu a nikdo se nediví, když jdu třeba na exkurzi do Opera Housu a visí na mně dítě. Na druhou stranu mě dost mrzí absence psů a těším se domů na svého.

Australani mají jednu zajímavou vlastnost a tou je... Nechci říkat lenost. Ale je to lenost. Už jsem zmínila hendikepované výtahy. Lidé jsou tu ochotni čekat i pět minut, jen aby nemuseli vyběhnout třicet schodů. Na exkurzi průvodkyně varuje, že po cestě budou schody, "moc se omlouvám, bude to stát za to, slibuju, a běžte prosím tak pomalu, jak potřebujete, a nebojte se, tolik jich zase nebude." He? Po ulici se tu chodí, co noha nohu mine, a to je tedy něco pro mě, pirátku chodníků, která i s kočárem drandí svižným, ba sportovním tempem. Šílím.

Všimla jsem si, že spousta kaváren zavírá o třetí, a viděla jsem několik hospod, které mají zavřeno, wait for it, v pátek večer, v sobotu a v neděli. Nevím, školy nemám, ale k čemu taková hospoda je?

Vypadá to, jako by životní smysl těchto lidí spočíval ve válendě na pláži a sjíždění vln na různých boardech. A teď schválně, jestli tušíte, kolik surfařských škol jsem tu na plážích viděla. Správně, ani jednu.

A na závěr jedna pěkná kauza, která právě běží ve zprávách. Jakási státní instituce rozprodávala starý nábytek a někdo omylem zapomněl vyprázdnit skříňku, která obsahovala top secret dokumenty, týkající se obrany státu, takže to kupec měl s bonusem. Kde jinde se něco takového může stát? Já myslím, že nikde. Je to tu prostě zlatý (a myslím to vážně).