Cesta na konec světa - díl sedmý

Mé australské faily

Většinu času jsme v Austrálii měly s dcerou dámskou jízdu, neboť naše hlava rodiny musela chodit do práce. Ve dvou se to samozřejmě lépe táhne, ale musím konstatovat, že ve vyhrocených chvílích šestiměsíční mimino člověku moc nepomůže, spíš jen čumí. Cokoliv se tedy úplně nevydařilo, musela jsem si to vyžrat sama.

Celá Austrálie celkem úspěšně funguje bez bankovek a mincí. Existují samozřejmě, ale máte-li kartu, obejdete se bez nich. A tak jsem si tak dlouho bezstarostně mávala bezkontaktem, až jsem jednoho dne v supermarketu domávala. Zkusila jsem druhou kartu, rovněž bez úspěchu. Musela jsem nechat nákup pod pultem a odběhnout, slibujíc, že problém vyřeším s bankou a vrátím se. Až doma mi došlo, že banka je v jiném časovém pásmu a že má vlastně noc. Nakonec se nedorozumění vysvětlilo. Šlo o to, že tamní bezkontaktní platba neumí požádat o PIN, tak vás pro jistotu rovnou blokne. Bývalo by bylo lepší o tom vědět dopředu. Každopádně prodavačka byla nadšená, že jsem se skutečně pro nákup vrátila. Nečekala to, hehe.

Ve stejném supermarketu kupuji papriku. Na samoobslužné pokladně suverénně mačkám P (pepper) - a nic. Zkouším tedy Y (yellow pepper) - a nic! Tak ještě B (bell pepper) - a samozřejmě nic. Musela jsem jít žebrat o asistenci. Prodavačka se na mě podívala jako na posledního analfabeta, zmáčkla C (capsicum) a bylo. Žádná paprika. Capsicum to je. A já jsem za pitomce před pokladní v supermarketu.

Pohyb po Sydney je snadný, jede-li se vlakem či lodičkou. Autobusy jsou zlo. Málokterá zastávka je popsaná jménem a ani jízdní řády tuto informaci nenesou, řeknou vám jen, v kolik přijede jaké číslo. Prostorovou orientaci pak ještě neulehčuje, že se tam jezdí nalevo. Moje první cesta autobusem do ZOO byla tristní, trvala asi tři hodiny a je s podivem, že jsem nakonec dojela se třemi přestupy v lehčím hysterickém záchvatu do cíle. Vzdávala jsem to co pět minut.

Ani značení ulic není pro našince úplně jasné. V rámci jednoho města může mít několik ulic stejné jméno, pokud se nacházejí v různých čtvrtích. A tak se stalo, že jsem jela v pátek večer k volbám a ocitla jsem se na úplně jiné Military Road, než jsem měla. To docela otráví. Naštěstí byl ještě jeden volební den a my jsme si alespoň udělali celodenní výlet (ano, tak daleko od centra se český konzulát nachází) se zastávkou na Bondi Beach, kde jsem si úspěšně spálila hlavu. Hezké to nakonec bylo.

Těšila jsem se, jak budu cvičit. Že půjdu na pilates a na jógu a uvidím, jak se to dělá u protinožců. Našla jsem si ranní hodiny pilates nedaleko on domu. Víte, kolikrát se mi podařilo se včas probudit a jít? Ani jednou, přátelé! Jetlag mi úspěšně rozložil několik let budovaný skřivánčí režim, sklouzla jsem zpět do noci a pilates bez výjimky zaspala. Jako druhá varianta se jevilo cvičení, kam můžou děti. Našla jsem si hodinu a vyrazila. Tak dlouho jsem se motala podchody a nadchody podle mapy, až jsem došla na čtyřproudou dálnici (tedy k ceduli “vstup přísně zakázán,” nejsem blázen). Vrátila jsem se radši domů a podruhé už jsem to nezkoušela.

Inu, jiný kraj, jiný mrav, ale člověk by to jistě za nějakou dobu vychytal. Jenže jelikož všechno pěkné jednou skončí, budu v tom muset pokračovat zase příště. Takže jak se krásně australsky říká, see ya later Australia, ooroo!