Cesta na konec světa - díl první

Je to tak, jedu na výlet do Austrálie. To, že můžu, jsem se dozvěděla před dvěma týdny, tedy přesně čtrnáct dní před plánovaným odletem. Řekla jsem, že jedu. Samozřejmě. A ano, uvědomuji si, že mám ani ne půlroční dítě. Je to sice dálka jaxsfiň, ale dcera jede taky a holt se to nějak udělá. Zvládli to jiní... Na tomto místě najdete během příštích dvou týdnů malý cestovní zápisník.

D-14 Víme, že jedeme. Hurá! Kupujeme letenky a zařizujeme víza. Usmívám se a už se vidím, jak se povaluju na pláži, chodím na podvečerní procházky kolem Opera House, ležím na pláži, zírám na klokany a koaly a pak se zase válím na pláži. Pláž dominuje.

D-7 Objednávám holce sluneční brýle a epesní neoprenový ohoz na pláž.

D-4 Dcera se budí s nějakou divnou kůží a fasuje od lékaře olejové koupele. Vyřizuji si voličský průkaz.

D-3 Dcera podivně zrudla. Pes si podezřele olizuje packu.

D-2 Pes odchází z veteriny se slušivým červeným fáčem na pacce. Dcera se regulérně osypala. Začínám balit. Nemáme přiměřeně velká bodýčka s krátkým rukávem, zachvacuje mě tedy panika a běžím nakupovat.

D-1 Peláším s flekatým miminem na kožní. Potom s kulhavým psem na převaz. Skáču do auta, jedu do Sudet, vyklopím tam psa, vracím se do Prahy. Po ukolébání dítěte znovu startuji vůz a jedu na Bulovku pro mazání. Po celém dni jsem zralá na panáka a postel, ale sranda teprve začíná. Musím balit.

Balení Limit pro dospělácký kufr je třicet kilogramů, pro mimino třetina. Nechápu. Moje zavazadlo obsahuje dvoje plavky, dvoje šatičky, dva overálky, jedny kraťásky a pár tričíček (zdrobněliny záměrně používám k tomu, abych vyjádřila, jak moc malý hadry si do těch třicítek beru, olé!). Dítě si s sebou veze půl skříně, protože dobře víme, jaké zrůdnosti občas dokáže napáchat na svém oblečení. Taky si bere kočárek, nosítko, deku, hračky, jednorázové plenky, plenky na plavání, hadrové plenky na všechno, asi padesát kilo mastí a olejových koupelí, oběd a svačinu do letadla, výbavu na pláž a záložního dudlíka. Budu dělat, že její taška je moje taška.

Den D Budík má zvonit o čtvrté ranní, proto se dcera samovolně budí s řevem ve 3:30. Jak jinak. Aspoň mám víc času přemýšlet, na co jsem zapomněla. Za několik hodin naskočíme do letadla a vystoupíme na druhém konci světa.

To be continued...