Cesta na konec světa - díl pátý

Pláže

Navštívila jsem slavné pláže Manly a Bondi Beach. Bylo to docela poučné. Myslela jsem si, že se na nich budu povalovat furt. Tato dobře míněná idea mě opustila ve chvíli, kdy jsem zjistila, kde se nacházejí. Na Bondi jsem se z našeho suprbytu víceméně v centru plahočila hodinu a půl, na Manly pouhých padesát minut. Dá se to, ale denně to nechceš, kór v tom vedru.

Jsou to uchvacující místa. Modré nebe, jemný písek, nespoutaný oceán. Bohužel až tak nespoutaný, že se nedoporučuje plavat mimo vyznačené zóny, kterých moc není, jinak to s vámi taky může fláknout o zem a odnést vás to na moře širé. V klidnějších dnech bývají vlny třeba metr a půl vysoké. Já to žeru, mohla bych v tom skákat celý den. Ale holka má smůlu, ani na úplný kraj ji nevezmu, aby se seznámila s vodou. Dobře jsem pocítila, jak ten spodní proud podráží nohy. Neoprén využije někde ve Středozemním moři, které takhle neběsní. Stejně je jí moc velkej.

Krém je potřeba bez debat voděodolná padesátka, kterou je třeba opakovaně patlat. Když to neuděláte, sežehnete si ramena a bude vás to bolet. Dobře vím, o čem mluvím, protože se mi to stalo. A to jsem si myslela, že místní ostré slunce nepodceňuji.

A co bych za sebe doporučila do vln? Držte se tam, kde jsou děti. Sice se hemží, ale umí vychytat nejlepší místa. Když uděláte pěknou a pevnou tadasanu, vlna si s vámi pohraje, skoro jako byste měli bodyboard. To mě bavilo. Neberte si do náruče oblečené dítě, jen co vylezete z vody, pokud si nejste stoprocentně jisti, že mu můžete koupit bodýčko (když tedy s sebou nemáte náhradní). To byla hodně blbá chyba. A určitě bych doporučovala nedělat frajera a přistupovat k živlu s respektem. Zaslouží si ho.

A tady jsem já a mládě na Bondi Beach, abyste viděli, o čem mluvím.