Cesta na konec světa - díl druhý

Letadlo

Z letu jsem měla největší hrůzu. Ne jako cestující, ale jako rodič. Když máte štěstí, trvá to jen čtyřiadvacet hodin a něco drobných, když máte smůlu, může to zabrat dva dny. My jsme měli štěstí, ale výhra to samozřejmě byla jen relativní. Ať jsem to miminu vysvětlovala, jak jsem mohla, stejně na mě házelo nechápavé obličeje a občas pustilo slinu. Když jsme v půl šesté ráno dorazili na letiště, spílala jsem si do krkavčích matek.

Nebylo ale třeba. Mám zvídavé dítě, které si užívalo nové prostředí na letišti a nepokrytě čumělo po lidech. Přes bezpečnostní bránu mě pustili bez zbytečných procedur i s přesnídávkami a vodou, v ničem se zbytečně nehrabali, jen kočárek jsme museli rozložit a poslat na scanner. Do letadla jsme pak dostali přednost. Začala jsem zjišťovat, že cestování s miminem má i své světlé stránky.

Říká se, že by se dítě mělo při vzletu a přistávání kojit, aby mu nepraskalo v uších. Nemám to vyzkoušeno, neboť dcera dostala první hysterický záchvat ještě na zemi, pročež jsem dokojila dřív, než se letadlo vůbec pohnulo. Pak ale naštěstí usnula a o uších neříkala nic.

Na palubě mimina do určitého věku cestují v košíku, zavěšeném na zdi. Ne ale na začátku a na konci letu a v turbulentním počasí. V praxi to pak vypadá tak, že po vzletu dáte spící dítě do postele, ono se probudí, chvíli se rozčiluje, že se tam nemůže otočit, až z toho usne. Jen co usne, začnou turbulence a musíte ho vyndat. To se samozřejmě probudí, rozčílí se, že musí být připoutáno na vašem klíně, tak ho to vyčerpá, až z toho usne. Pak přestanou turbulence a... Všichni jistě vidíte, kam tím směřuji. Nicméně aspoň pěkně utíká čas.

Po šestihodinovém letu jsme přistáli v Dauhá a mohli další čtyři hodiny obdivovat katarské bohatství (prachy nezapřou ani na něčem tak generickém, jako je letiště). Dítě vyfasovalo erární polohovací golfky a radovalo se z nové perspektivy. Čtyři hodiny vejskání a rozhazování ručičkama a taky ztráta oblíbené knížky se zvířátky, kterou si samou radostí vyhodila z kočárku. K jiným katastrofám nedošlo.

Letadlo na trase Dauhá - Sydney je těžký kalibr. Ohromný stroj pro jánevímkolik lidí byl plný k prasknutí. Kromě našeho jsem zaznamenala další čtyři mimina. V podstatě se opakoval stejný scénář jako předtím, jen to tentokrát trvalo čtrnáct hodin. Před vzlétnutím jsem chtěla převléknout dceru do pyžama, pročež ta se vztekla a opět jsem si vyčerpala kojení ještě před startem. Kvůli spoustě turbulentním úsekům jsem toho moc nenaspala, jelikož jsem půlku letu musela mít trpaslíka na klíně. A vůbec, stejně by se to v té sedačce nedalo. Chvílemi jsem byla v pokušení si lehnout na zem, ale neudělala jsem to, protože už tak jsem měla pocit, že slečna, co sedí vedle mě, mnou pohrdá za veškerý bordel, který spolu s dcerou generujeme, a nechtělo se mi o tom diskutovat.

Ocenila jsem služby na palubě. Pořád nás někdo krmil, dostali jsme ponožky na spaní a také jsme tam měli wifi. Čtvrt hodiny zdarma jsem si vyčerpala během nekonečných turbulencí uprostřed noci. Bavila mě hlášení v arabštině a dcerce se líbila pozornost, které se jí dostávalo od orientálních letušek. Všechna mimina v našem sektoru cestovala relativně v klidu. Sem tam si někdo zahulákal, ale nekonalo se žádné čtrnáctihodinové peklo.

Myslím, že jsem byla po přistání daleko rozlámanější než dcera. Já jsem neviděla nic než postel, ona se jala čumět po lidech a oslňovat úsměvy každého, kdo jí věnoval trochu pozornosti.

Takhle to tedy máte s tím cestováním s dětmi. Je to nakonec docela legrace!

To be continued...