Cesta na konec světa - díl čtvrtý

Drobné rozdíly

Člověk se táhne přes půlku světa, aby se nakonec ocitl ve stejné civilizaci, jako je ta, ze které vyjel. Proto je každá odlišnost, na kterou tu narazím, docela zábavná. Zde jich je pár pěkných, se kterými jsem se setkala.

Neformálnost: Praštilo mě to přes ucho ihned při vstupu do země, kdy imigrační úředník oslovoval mého muže "mate." Nebyl to ojedinělý exces. Tam, kde vám Brit bude podlézat výrazy typu "vážený pane," Australan po vás bude hulákat "kámo." Hned jsem věděla, že se mi tu bude líbit.

Prostor: Lidí je tu přes čtyři miliony, ale město je tak strašne rozlezlé, že to není poznat. Ulice jsou široké. Zahrádky u rodinných domů velkorysé. 150 kilometrů není žádná vzdálenost.

Relax: Ještě jsem tu neviděla nikoho, kdo by třeba dobíhal autobus. Neskromně, ale s jistým opodstatněním si myslím, že po ulicích chodím nejrychleji z celého Syndey, a to i přesto, že před sebou tlačím dceru. Mají tu prostě pohodu, nepotkala jsem snad jediného člověka, kterému by z očí koukal stres.

Ukecanost: Několikrát denně a pod jakoukoliv záminkou se tu spolu lidi dávají do řeči, pokecají, popřejí si pěkný den a jdou si po svých. Ani mně se to nevyhýbá. Pořád mi někdo leze do kočáru, aby se mohl začít vyptávat na dítě. A víte co? Já si tu s nimi poklábosím kupodivu docela ráda. To by se mi v Praze nestalo.

Vstřícnost: Lidi si tu mezi sebou pomáhají a je to příjemné. Dobrých skutků jsem tu viděla přehršel, počínaje podržením dveří a konče tím, že řidič autobusu sveze člověka, který nemá dostatečný obolus na Opal Card (takže všude jinde na světě by ho z auobusu vyhodili). Osvěžující.

Lenost: Jev, který jsem nepochopila. Spousta místních se ráda projede výtahem pro invalidy. A přitom by tam mohli být třikrát, než ta věc vůbec dorazí. Nerozumím tomu. Ale když mi tím někdo ujede, může mě vzít čert. To se přiznávám.

Televize: Reklamy co pět minut, nejčastěji na pojištění, na léky a na rakovinu kůže (tedy proti rakovině - víte, jak to myslim).

Styl: To třeba takhle potkáte načančanou dámu a pak si všimnete, že má na nohou žabky. Móda se podřizuje vedru, a kdo to nedělá, je divnej.

Co vám budu říkat, zatím mě to tu fakt baví!