Cairo! Festival letem světem

Má budoucí „in-law“ rodina žije v Budapešti, tudíž tam musím pravidelně dojíždět (óóóó já chudák). Když jsme v zimě začali plánovat letošní jarní výlet, nahodila jsem, že by byla veliká škoda propásnout Cairo! Festival, když už tam jedeme. Akce je to velkolepá, a ačkoliv míváme v Budapešti velmi nabitý program, jeden dva semináře by se mi jistě podařilo do něj ještě vtlačit. Tak bylo i odsouhlaseno a já jsem se mohla začít těšit. 

A minulý týden jsem se konečně dočkala! Nutno podotknout, že do Budapešti se notně těšívám i bez seminářů. Na město, na úžasné víno, na lázně, na zeleninu, co chutná jako zelenina, na ovčí sýr z trhu, na ultraletní počasí... No a teď ještě to tančení do toho a týden jsem dospat nemohla. Můj soukromý plán byl následující: ve čtvrtek především v pohodě dorazit plus jedno rodinné setkání. V pátek lázně a druhé rodinné setkání. V sobotu tribal seminář a pivo s kamarádem. V neděli seminář dabkeh a třetí rodinné setkání. V pondělí odjezd a dospávačka v autobuse. Vydařilo se do puntíku. 

Festival se konal v hotelu Gellért, který se nachází přímo u Eiffelova mostu na břehu Dunaje. Ač jsem měla semináře až o víkendu, zvědavost mi nedala a od čtvrtka už jsem brouzdala kolem. V pátek jsem šla otestovat hotelové lázně. Přátelé, kdo na festivalu byl a nešel do lázní, které měl přímo pod nosem (a kde celodenní vstup stojí legračních čtyři sta korun českých), velmi prohloupil. Je to taková oáza uprostřed velkoměsta, kde se můžete válet v termálních bazénech, plavat, hopsat v umělých vlnách nebo se potit v sauně. Já jsem se za celé tři hodiny pro krásné počasí ani nedostala do vnitřních prostor a odnesla jsem si z odtamtud nejen takovou tu boží letní malátnost, ale také spálené celé tělo. 

Den poté jsem měla na programu první seminář, a to tribalové kombinace s Judit Virág. Seminář byl míněn spíše jako seznámení s tribal fusion pro čistě orientální tanečnice. Já jsem šla, protože mě vždy zajímá, jak se tančí jinde. Neprohloupila jsem. Judit s námi dělala zajímavé pomalé a relativně fyzicky náročné kombinace a vrstvení. Netrpěla jsem tam jako pár děvčat vedle mě, ale to jen proto, že na zkoordinování tří pohybů naráz už nějakou chvíli pracuji. Získala jsem pár zajímavých nápadů a tribalový kontakt v Budapešti. Obojí se cení. Také jsem si odnesla poznatek, že se spálenými rameny se dělají tribalové paže dost blbě. Neoporučuju. Jediné, co mě trošku mátlo, bylo to, že byl seminář vedený v maďarštině s překladatelkou do angličtiny. To jsem věru ještě nezažila.

Na další den jsem se obzvláště těšila, neboť jsem měla v plánu dabkeh se samotnými Effendi Dabkeh. Byl to zážitek, po kterém jsem toužila od první chvíle, co jsem si přičichla k tomuto zábavnému stylu. (Je to tak, arabský folklór prostě žeru.) Pánové se pochlapili a vedli seminář v angličtině, a to velice žertovnou formou. Dupali jsme s takovou vervou, že jsem se divila, že na nás nevlítnul nikdo z restaurace, která se nacházela přímo pod námi a v inkriminované době musela být plná obědvajících lidí. Nebýt jedné postarší španělské dámy a jejich podivných hlasových projevů po celou dobu semináře, neměla bych vůbec co vytknout. Fyzicky náročné to bylo, mělo to spád, choroška byla jasná a srozumitelná a ještě jsme se u toho nasmáli. Prostě pecka.

Zvažovala jsem, že se ještě na poslední chvíli vnutím na iraqi se Shahlou, ale vzpomněla jsem si, co to se mnou provedlo posledně, a v rámci sebezáchovy jsem tu myšlenku zavrhla. Přece jen iraqi a dabkeh v těsném závěsu se prakticky rovná sebevraždě. Nicméně mě nakonec dost mrzelo, že jsem nemohla být účastna trošku více. Festival měl velmi silnou a luxusem prodchnutou atmosféru, kterou jste pocítili při prvním vstupu do hotelu a kterou jste ze sebe jen tak nesetřásli. Musím uznat, že si Mercedes dala záležet. Jsem rozhodnutá, že napřesrok si ten výlet trošku prodloužíme, abych se v tom festivalovém cvrkotu mohla pořádně porochnit a rodina na tom nebyla bita. Inu, není nad to, spojit příjemné s užitečným. Takže zase za rok a tentokrát pořádně!