Buben a já - část čtvrtá

Můj pupek a všichni ostatní

Tento článek původně nebyl v plánu. Když jsem se ale posledně nachytala, jak na dané téma píši již třetí emocionálně zabarvený odstavec, rozhodla jsem se přestat plýtvat materiálem, když toho mám tolik co říci. Bývám teď totiž velmi často středem pozornosti, kamkoliv se vrtnu. Někdy je to fajn, někdy méně. Nechť následující řádky slouží k pobavení, údivu i (sebe)reflexi.

Kolegové a jiní známí

Vyhřezlý pupek se pomalu stává magnetem na ruce, což mi překvapivě nevadí. Slyšela jsem spoustu povzdechů od jiných, kterým to připadá jako zásah do osobní zóny, já to tak ale neberu. Zatím to vždy přišlo výhradně od žen, které znám, nebo od dětí, a vnímám to jako přátelské a něžné gesto. Potud v pořádku. Občas se mi ovšem zdá, že se širší okolí z mého těhotenství raduje daleko víc než já, pomalu se někteří chovají, jak kdyby to mělo být jejich. A to mi velmi nepřekvapivě vadí. Lidi, proboha, kroťte se. Já skutečně nejsem z těch, kteří budou ochotni vejskat s vámi. Fascinuje-li vás to tolik, běžte a pořiďte si vlastní buben. Jestliže si budete své emoce z mého těhotenství ventilovat infantilně, debilně a jinak nesmyslně, je velká šance, že to mimino příštích dvacet let nepotkáte.

Budoucí a čerství rodiče

Nikdy bych tomu bývala nevěřila, ale tuto skupinku teď cíleně vyhledávám. Zajímají mě zkušenosti ostatních a hltám je, můj analytický mozek si skládá puzzle a je ve svém živlu. Nesmí toho být samozřejmě moc. Dvě hodinky hovorů o dětech mě dokáží spolehlivě dobít a chytám pak sklony vrčet, záměrně ztrácet nit či mizet. Pokud se ovšem držíme v rozumných mezích, jsem vděčný posluchač a zvídavý partner do diskuse, případně šťastný odběratel použitého oblečení a hraček. Zvláštní skupinou pak jsou otcové. Je jich v mém okolí celkem dost, a když vidí můj pupek, rozváže se jim jazyk. Vykládají mi, jak prožili partnerčino těhotenství, zda byli u porodu, co jim to udělalo s hlavou a jak je to rodičovství baví. A já je moc ráda poslouchám. Takže kluci, až se budete chtít vykecat, jsem jedno ucho.

Muži znalci

Existuje ještě jiný typ mužů, se kterým se vybavuji o poznání méně ráda. Rozumějí všemu, protože jejich partnerka/sestra/sousedka byla někdy těhotná. Takže mají jasno v tom, co bych měla a neměla dělat ("Ale toho tancování teď budeš muset nechat." "A proč jako?" "Protože to nemůže být dobré pro dítě." "Proč jako?" "Protože prostě nemůže.") a jak bych měla vést svůj život po porodu ("Ale to budeš muset sedět doma." "A proč myslíš?" "Ségra má dítě a už skoro rok s ním sedí doma."), případně se ostentativně podivují nad mými životními volbami ("Já fakt nechápu, jak můžeš ještě cvičit." Nebo: "Ty jdeš na koncert? A co na to říká manžel?"). K tomu můžu říct jediné. Pánové, radši prosím držte hubu.

Hovada

Zřejmě jsem vizuálně hodně omládla. Jinak si nedokážu vysvětlit excesy, které se kolem mě začaly v poslední době objevovat. Ať už je to dědek, co do mě schválně strčí v metru a následně mi vynadá, protože se mu zdá, že se opírám o dveře. Nebo člověk v parku, který se do mě z dálky naváží, že mám "bojového psa." Nebo pasivně agresivní kolegyně, která se rozhodne mi posílat v deset večer na fejsbuku podrážděné a konfrontační zprávy ohledně něčeho v práci, s čím nemám nota bene nic společného. Nebo třeba netrpělivá madam, jež si nade mě stoupne v tramvaji a významně se ošívá, jelikož bych ji asi měla pustit sednout, pupek nepupek. Nikdy jsem nebyla obzvlášť velký lidumil, ovšem dokázala jsem zamhouřit oko nad mnohým. Tváří v tvář tomuhle mi to ale jde čím dál tím hůře a je jen otázka času, kdy bouchnu a jedno hovado to odnese za pět dalších. Nebo má někdo z laskavých čtenářů návod, jak se elegantně a beze scén vypořádat s podobným výkvětem debility?

Banda vrahů - já a mé bojové tele.

Média

Nemohu a nemohu si zvyknout na ten otřesný ušišlaný styl, který používají snad všechny informační kanály pro těhotné. Snažím se filtrovat, co se dá, ale občas to ke mně prosákne. Chci se dozvědět, jaký vývojový skok mimino udělalo za poslední týden? Beze všeho. A k tomu návdavkem rada, jak si připravit koupel, ve které bych mohla nerušeně rozmlouvat ke svému bachoru děťátku, odkaz na diskuzní skupinu na téma, zda je vhodné si v těhotenství lakovat nehty, a několik zpovědí budoucích maminek o tom, jak reagovaly na první načutnutí. ("Celé odpoledne jsem plakala štěstím a nebyla jsem k utišení, a potom přišel partner, pokládal mi ruce na bříško a plakal taky.") Nezvedá se vám z toho kufr? Mně jo. Když to čtu, nejraději bych sama do něčeho kopla.

Kámoši od piva

Byli zvyklí na jednu moji polohu a teď nevědí, jak se popasovat s tou novou, se kterou se ta stará ještě navíc vylučuje. Nezoufejte, přátelé, všeho do času. Jsem to stále já, nemění se nic, jen že s námi bude navíc bydlet ještě jedna malá holka. Není potřeba se uculovat, dělat vynucené žerty a přešlapovat u toho z nohy na nohu. Radši mi řekněte, že nevíte, jak to pojmout. Budu pro vás mít pochopení, ani já sama to občas ještě nevím.

Tanečnice

Miluji své taneční kamarádky. Ať už to samy mají za sebou, nebo je to ještě čeká, chovají se normálně. A to se sakra cení. Žádná z nich se nepohoršuje, že cvičím. Nikdo mi nevyčítá, když si naopak chci jít na chvíli sednout. Nemají sklony poučovat. Ty, které již děti mají, jsou mi inspirací a vždy si na ně vzpomenu, když chytím splín, protože mi kvůli pupku něco nejde. Díky nim vím, že bubnem nic nekončí. Nevím, co bych si bez nich počala.

A to nejlepší nakonec...

Rodina a kamarádi letití

Mezi nimi je to samozřejmě bezva. Ještě že je mám. Myslím, že při mém rozlítaném způsobu života přímá linie pomalu přestávala doufat, že se dočká pokračování, tudíž mě teď na rukou nosí (nebo by nosili, kdybych nebyla tak těžká). Doma se mi toleruje, že se tak trochu poflakuju, a mám podezření, že dokonce i pes něco tuší, protože se na mě již několik měsíců záhadně lepí. Vyrovnávají ten marast, který přichází zvenčí.

Co z toho vyplývá?

Že by byl svět daleko krásnější, kdyby si lidi hleděli svého. Že ale naštěstí hovada všeho druhu jsou stále ještě v menšině. A že v určitých životních fázích je doma a na tréninku prostě nejlépe. Pokud vám tedy přijdu poslední dobou taková nějaká asociálněnší než obvykle, nezoufejte, mám jen jednu takovou etapu. Za několik měsíců to bude úplně jinak.