Buben a já - část třetí

Poptávka po pokračování roste, a kdo jsem já, abych se tomu bránila, že ano. Rovnou se tedy vrhneme na:

Měsíc pátý

Půlka požehnaného stavu je za mnou. Pupek se již definitivně vykulil a byl to fofr. Šla jsem spát oplácaná a probudila jsem se regulérně těhotná, chtíc nechtíc se tedy dočasně loučím s krčmou. Vlnit v hospodě turistům před očima těhotenským břichem mi přijde ne úplně vhodné. To ovšem neznamená, že nevystupuji vůbec. Taneční akce, hudební festivaly, svatby kámošů nebo kámošů kámošů a pouliční produkce mě svou adekvátností nijak netrápí, tudíž si je neupírám. Kromě jednoho vystoupení na taneční akci se ale jen schovávám za sukně kolegyním ze skupiny. Do sólových kostýmů se stejně už nevejdu.

Co se týče fyzické stránky, pátý měsíc je pro mě moc pěkné období. Pupek ještě ničemu moc nebrání, ale člověk si už dávno své naspal, a tak se může vesele hýbat. Musím ovšem uznat, že ty dva krevní oběhy o sobě dávají při jakékoliv činnosti vědět, velmi rychle se zadýchám, nebo alespoň o hodně rychleji, než jsem zvyklá. (Nechci to vidět za dva měsíce.)

Jóga se mi cvičí lépe, což je trochu s podivem. Dost už ovšem modifikuji, jinak mi je prostě špatně. Vynechávám pozdravy Slunci A a B, ale občas si udělám pár jemnějších hathajógových. V některých pozicích mi začíná trochu překážet břicho. Kde mi ale rozhodně nevadí, jsou balanční pozice. Stavím se tedy proti všelijakým obskurním těhotenským věstníkům, které radí nestoupat si na jednu nohu, nebo se u toho aspoň opírat o stěnu, aby si budoucí maminka nedala na držku (a zároveň jedním dechem tvrdí, že úniky moči od třetího měsíce jsou úplně normální, vůbec se tím neznepokojujte a užívejte si své těhotenství plnými doušky. Probohasvatýho).

Přibližně v půlce mého pátého měsíce proběhl Tribal Prague. K festivalu samotnému bych se chtěla vrátit, až bude k dispozici rozsáhlejší obrazová dokumentace. Každopádně jsem vystoupila jak sama, tak se skupinou, a mohu podle reakcí publika sebevědomě říci, že tam pupek nikomu nevadil.

Již tam trochu v tom chumlu svítí.

V divadle se mi tančilo skvěle, tělo mě vypeklo až na seminářích. Dva ze tří jsem proseděla na lavičce, potupně znehybněná, dělajíc si poznámky. Floorwork jsem dala do půlky levelu dva, pak už mi to začalo být nepříjemné. Vrstvení jsem musela vzdát vlastně už během rozcvičky, kde probíhalo různé lehání na břicho a tak podobně. Chtěla jsem zkusit aspoň chvíli tančit, ale dostala jsem takový kopanec, že jsem se šla zase pokorně posadit.

A to je další nóvum. Mimino je již dostatečně silné, aby mě dokázalo kopnout. Většinou je to jen takové ťukání, aby se neřeklo, ale běda, jakmile udělám něco, s čím není úplně v pohodě. To vyvine sílu, že se kolikrát nestačím divit (opět - nechci to vidět za dva měsíce).

Na tomto místě jsem původně měla rozepsaný rozsáhlý odstavec o reakcích okolí. Rozvášnila jsem se nad tím ovšem natolik, že to nakonec vydá na samostatný článek. Zůstaňte mi věrni a brzy se dočtete, čeho jsou lidé tváří v tvář pupku schopni, co je milé a co je naopak velmi nemilé.

A co na to všechno říká hlava?

Čtyři měsíce před svým narozením mi potomek vysílá signály, že to s ním nepůjde vždycky tak, jak si já umanu. Občas mě nenechá spát. Občas mě nenechá trénovat. A občas si chytí pupeční šňůru mezi nohy, zrovna když ležím pod vševědoucím okem ultrazvuku, abych jooo nevěděla, bude-li to dcera nebo syn. Ale já mu to všechno vždycky stejně odpustím.

Teprve v pátém měsíci mi vlastně došlo, co se stane v létě, a světě, div se, začala jsem se docela těšit. Sem tam zpanikařím a probudím se uprostřed noci, protože nemám to dítě kam dát (či z dalších, podobně vtipných důvodů). To bývají ovšem jediné výraznější výkyvy nálad, kterými teď procházím. Jinak mám všechno dost na háku. Pomalu eliminuji to, co musím, a nahrazuji tím, co mě baví. Pátý měsíc je prostě pohoda. Kéž by to vydrželo ještě aspoň chvíli.

To be continued.....