Buben a já - část šestá

Měsíc sedmý

Zbývají mi dva měsíce do termínu porodu. Hlava se tím už zaobírá prakticky non-stop. Vím, že sám termín porodu nic neznamená, že se mi to klidně může o pár týdnů protáhnout... Nebo také zkrátit a za měsíc a půl mohu býti matkou. Zvláštní to představa. Mám doma hromady miniaturních hadříků. Kočárek jsem si pořídila. Každým dnem očekávám bednu plnou dudlíků, plen na blitíčko, odsávaček soplů a dalších nezbytností, kterými jsem se donedávna vůbec nemusela zaobírat. Představa třetího člověka v bytě ale přes to všechno zůstává velice abstraktní. Ať už se to stane za měsíc, za dva nebo za tři, budu čumět, o tom žádná.

Lékařská péče nabývá na intenzitě, v sedmém měsíci nebyl týden, kdy bych nemusela absolvovat návštěvu zdravotnického zařízení. Trochu mě to obtěžuje, člověk si připadá jako mrzák. Nejpříšernější bylo vyšetření na těhotenskou cukrovku, kde mi zakázali jíst, na tři hodiny mě posadili do izolace s dalšími dvěma pupkatými, musela jsem vypít nějaký sladký sajrajt a pak mi třikrát pustili žilou. Dítě sebou zuřivě mlelo ještě tři dny poté.

Co se fyzična týče, začínám si připadat těžká. Dočetla jsem se, že ve třetím trimestru má mimino za úkol převážně tloustnout, věnujeme se tomu tedy spolu. Půl roku jsem přibírala poklidným tempem kilo za měsíc, teď se to zdvojnásobilo. Osm kilo navíc se při mojí běžné velikosti velmi pocítí. Dítě už překonalo magickou hranici jednoho kilogramu, a když se mu něco nepozdává, poznám to. Oujé, jak dobře to poznám. Už má docela sílu, a pokud zrovna nepodřimuje, dokáže ten pupek velmi viditelně rozhoupat. Občas do ní šťouchám a ona šťouchá zpátky. Chvíli se tomu potom směju. Pak sedím s vytřeštěnýma očima, protože na mě dolehne, že v mém břiše někdo je. A pak se zase (trochu hystericky) směju.

Stále se mi vyhýbají typické těhotenské neduhy. Pravda, na začátku sedmého měsíce mě jedno odpoledne bolela záda a následnou noc mě chytila křeč do nohy, ale ani nevím, zda to mám přikládat přímo jenom panděru, nebo tomu, že jsem ten den odvedla tři hodiny powerjógy a nechala se při nich trochu unést. Vrátil se mi můj oblíbený příznak, který mě provázel ponejvíce prvním trimestrem, opět se mi z neznámých příčin začala spouštět krev z nosu. Přichází to neočekávaně a občas je to skutečně k nezastavení. Velmi elegantní, chcete-li znát můj názor. Nejvíce mě baví, když k tomu dojde v autě a já se můžu s krvavým ksichtem od volantu smát na ostatní účastníky silničního provozu.

Když pomineme tyto maličkosti, celý měsíc jsem si připadala hodně fit a podle toho jsem se také zařídila. Snažila jsem se cvičit tak, jak mi balón pod trikem umožní. Předklony a twisty nejdou, ale to už dlouho ne, zbytek je v klídku. Seznala jsem, že teď je stejně dobrý čas jako každý jiný, a prošla jsem dvěma rozšiřujícími kurzy jógy. Kromě power teď tedy zvládnu i vinyasu (ano, troufla jsem si) a jógu pro těhotné. To by byl hřích, kdybych si tenhle kurz nechala v tomto stavu utéct, žejo. Na obou se na mě ze začátku pohlíželo dosti nevěřícně, ovšem nakonec jsem své kolegyně a učitelky přesvědčila, že to jde. Jedinkrát jsem neodpadla, neomdlela, nešvihlo to se mnou, když jsem si lehla na záda, ani jsem nedostala hysterický záchvat.

Poslední květnový víkend jsem se ještě pochlapila a dala jsem dvě vystoupení. V tričku, aby bylo jasno. Nebylo to původně v plánu, ale měla jsem absťák. Stálo to za to, ovšem po třech minutách na stejdži jsem oddychovala jak černej pes na sluníčku. Už se holt pronesu.

Bacha, pupek!

Všechny tyto aktivity jsou fajn a nepřestaly mě bavit ani teď, ale je fér také zmínit, že se po jejich skončení musím daleko více válet. Vždy si pár minut zvykám na myšlenku, že to prostě teď nejde s takovou lehkostí, s jakou bych ráda, a pak se tomu s úsměvem poddám. Vůbec se touto dobou povaluji dobrovolně a s nadšením. Jsem ovšem velmi šťastná, že je to pro mě pořád jen jedna z alternativ, jak trávit svůj volný čas, a ne jediná možnost, jak přežít. Může se to klidně ze dne na den změnit, nevím dne ani hodiny. Dávám si na sebe větší pozor. V květnu jsem dočasně zrušila taneční hodiny, neboť úterní program "ranní powerjóga - práce - pes - tancování" už na mě byl trochu moc.

V osmém měsíci se chystám na víkendové soustředění s Isizwanou (částečně v roli kibice). Plánuji odtančit vystoupení na festivalu Praha žije hudbou, protože busking je především můj koníček, co si budeme nalhávat, a když už jsem do toho skupinu uvrtala, nenechám je v tom samotné. A v půlce měsíce skončím v práci. Je mi z toho trochu divně, ale předpokládám, že tento pocit zmizí hned to první pondělí, kdy nebudu muset vstávat v šest.

Isizwana na Aiwa! hafle. Myslím, že lehce modifikovaný ATS kostým to břicho snese.

Jak čas postupuje, pupek se zvětšuje a tělo si dělá, co chce, čím dál tím víc mám potřebu křičet mezi lidi, a především mezi budoucí těhotné: cvičte jógu, cvičte jógu, cvičte jógu, nebo cvičte pilates, nebo vlastně úplně cokoliv, kde se budete soustředit na hluboký stabilizační systém, sílu a elasticitu svalů, rozsahy kloubů a dýchání, protože tělo vám to pak oplatí na dětech. Jako doslova.