Buben a já - část sedmá

Měsíc osmý

Na to, že člověk v osmém měsíci nabyde až groteskních rozměrů, prožila jsem toto období docela akčně. Na začátku června jsme odjeli s Isizwanou na naše první skupinové soustředění. Dva a půl dne cvičení, tance, spaní na zemi, ponocování, pohoda prostě. Zúčastňovala jsem se, jak to jen šlo. Když to nešlo, dokumentovala jsem. Jediné, čeho jsem se dobrovolně vzdala, bylo sobotní sezení do čtyř do rána, to prostě nešlo. Nevadí mi to ale. Vím, že si bdělých stavů o čtvrté ranní užiji ještě víc než dosti. Po příjezdu domů jsem prodala lístek na koncert Amandy Palmer, který se měl ten večer konat, nebyla síla. Holt priority.

Rozcvička na soustředění. Tohle ještě zvládnu.

V dalším týdnu jsem se skupinou odtančila tři čtvrtě hodiny bez přestávky v rámci busking festivalu Praha žije hudbou. Neříkám, že jsem neměla obavy. Jestli nebude moc vedro. Jestli to fyzicky ustojím. Jestli to psychicky ustojí diváci. Nakonec se moje strachy ukázaly býti liché, vystoupení se podařilo, vydělali jsme nějakou tu kačku, z publika nám kvůli mému panděru také nikdo neutekl (naopak jsem byla požádána o autogram, heč!) a dokonce padlo něco o naší účasti napřesrok. Abych si to mohla užít plně, nechala jsem propadnout přihlášku na seminář o vývojové kineziologii, jež proběhl ten samý den ráno. Ty priority prostě.

Dotančeno. Všimněte si, prosím, našich epesních skupinových dresů!

Týden nato jsem odešla z práce. Nebylo to lehké, měla jsem pocit, že bych to ještě bývala tak dva týdny bez problémů zvládla, ale zákonu neporučíš a jakožto holka z personálního už tuplem ne. Co vám budu povídat, bylo slzavé údolí. Musím ovšem uznat, že na to volno si člověk zvykne rychle. Zjistila jsem, že mě přes den daleko víc než pracovat baví si číst nebo spát, a tak to také dělám.

Co se pohybu v osmém měsíci týče, jde to už ztuha. Respektive jde to, ale musím dělat kompromisy a ne vždy zvládnu vše, co jsem si ve své naivitě naplánovala. Začínám si připadat obludně. Pořád ještě učím všechny své hodiny jógy, ale už tam toho moc nepředvedu. Když teplota venku překročí třicet stupňů, ležím pod větrákem jak vyvržený vorvaň a není se mnou řeč. Stále ovšem trénuji s Isizwanou, i když si dávám pauzy. Dřív mě budou ze sálu vynášet, než abych toho před porodem nechala dobrovolně.

Abych v těhotenství neměla jen samé srandy, vyfasovala jsem stahovací punčošky, jelikož se mi rozeběhl krevní oběh víc, než by měl. Moje pravá noha by se mohla používat místo anatomického atlasu, tak tam ty žíly září. Jinými slovy je pěkně hnusná. Prý je šance, že to pak zmizí samo. Nevím, pořád mi to přijde jako hodně přijatelné skóre, co se těhotenských neduhů týče.

V průběhu osmého měsíce jsem překročila magickou hranici deseti kilogramů, dítě z toho zabírá pětinu. Umí mě dobře nabrat do žeber, do žaludku a do močového měchýře. Má sílu po mamince, oujé.

Devátý měsíc - realita a prognóza

V devátém měsíci se regulérně válím doma. Už neučím skupinové hodiny, zbyly mi jen ty soukromé a trénink. Ty tropy venku mě trochu zmáhají, ale dá se to vydržet, když člověk nemá povinnosti. Udržuji si aspoň nějaký level aktivity. Zaskočila jsem si do Lucerny na Against me! a byl to první punkový koncert, který jsem od začátku do konce proseděla. Bylo tam plno a to, že se tam našel jen jeden jediný debil v tom davu, který měl potřebu se zeptat, zda se chystám rodit teď a tady, považuji za dobré znamení, co se budoucnosti lidstva týče.

Dala jsem si poslední vystoupení s pupkem na hafle studia Tribellis, teď už to nechám na potom. Stejně nezbývá tolik času. Mrzí mě příští víkend, kdy skupina pro jednou beze mne jede vystupovat na Bouzov, ale asi není moudré jezdit dva týdny před termínem tři hodiny autem na Moravu, že... Také se konají Mighty Sounds s opravdu mocným line-upem, pro který bych klidně i ten Bouzov oželela, ale ze všeho toho rock'n'rollu bych tam mohla porodit někde v bahně. Jakkoliv je to punk, takový vstup do života své dceři nepřeji, proto to pěkně spolknu a na Gogola Bordello pojedu jindy. (A ať vám tam od začátku do konce chčije, mrchy zlý!)

Ta silueta holt není, co bývala. Autorka fotek - Iri Idrisova

Vyprala jsem a rozstřídila všechny minihadříky, nakoupila pleny a další (občas hrůzostrašné) propriety. V ložnici se nám objevila postýlka a přebalovací pult. Dny mi plynou klidně a já si to dost užívám. Mám čas chodit na obídky a kafíčka, číst si, válet se nebo vařit, sem tam zajedu za jógovou klientkou, všechno pěkně podle nálady. Rozhodně se nenudím. Po večerech udržuji vlastní jogínskou praxi (velmi, velmi pomalou a nenáročnou) a pak chlemtám nealkoholické pivo. Tělo si ho z nějakých mně neznámých důvodů žádá. V noci spím jak zabitá, a když se mi chce přes den, tak taky.

Dle vědeckých poznatků můžu rodit zítra, nebo taky za pět týdnů. Každopádně mi konečně dochází, že se to nezadržitelně blíží. Nemohu říct, že bych nebyla nesvá. Přiznám se ale, že už se moc těším na to, až bude venku. Nebo lépe řečeno - až nebude vevnitř a já se nebudu muset s nikým dělit o útroby. Nevytvářím si představy o tom, jak to bude probíhat, stejně bych se k realitě ani nepřiblížila. Pořád ještě nemimískuju. Jsem spíš zvědavá, co to bude zač a jaký si spolu utvoříme vztah. Ať se bude dít, co se bude dít, jsem si stoprocentně jistá, že to nebude nuda. Držte mi palce.