Buben a já - část první

Neučím se hrát na darbuku, ani jsem se nesčuchla s bubeníkem za účelem juchání na živé drum solo. Prostě jsem "v tom," jak se u nás tak pěkně říká. Nepíši o tom proto, že bych se snad chtěla chlubit, nebo nedej bože litovat. K článku mne přivedl fakt, že matky stávající či budoucí, ať už je jim dvacet, třicet nebo osmdesát, jsou velmi sdílné, co se prožitků v těhotenství týče. Pamatují si všechno. Komu bylo blbě, komu ne, kdo měl chuť na tohle, kdo nesnášel támhleto. A rády si své zkušenosti porovnávají. A bodejť by ne, kolikrát v životě se vám také zadaří, že ano. Ale nikdo mi zatím nepověděl, jak skloubil outěžek se sportem, což je pro mne dosti důležité téma. Zapátrala jsem tedy online mezi blogy, no a hádejte, co jsem našla. Kromě několika jógamamin na Instagramu jsem narazila pouze na kopu vejblitků o tom, jak dotyčná v sedmém týdnu "nechce spát na bříšku, aby mimískovi neublížila," a další podobné lahody. Ble. Inu, vrhám se do toho sama. Třeba se to někomu bude hodit, nebo se se mnou někdo podělí zase o své zážitky, nebo mi někdo vyhrabe sportovní blog, který jsem přehlédla. Takže sem s tím a my popojedem'.

Měsíc první

Prvních pár týdnů jsem své těhotenství těžce ignorovala. Neříkám, že mi bylo do zpěvu. Jednoho dne mě všechno rozbolelo, bylo mi zatěžko ráno vstát z postele a při pohledu na jídlo se mi dělalo mdlo. Viróza, řekla jsem si. Naordinovala jsem si více klidu, spánku a čaje s citrónem.
Čas plynul a viróza ne a ne ustoupit. Začala jsem pravidelně usínat na dvě až tři hodiny po příchodu z práce. Na hodinách jógy jsem se zničehonic zadýchávala, ačkoliv jsem si po absolvování lektorského certifikátu držela životní formu. Nebyla jsem schopná zachovat svůj rutinní taneční trénink, protože jsem veškerý volný čas prospala. A také jsem se stala vybíravou v jídle. V jednu dobu prošly v podstatě jenom sýry, pročež se mi začala vytvářet pneumatika na břiše. Byla jsem bez sebe vztekem, že nemám špetku sebekontroly, a také z nervů, protože se mi celá ta situace zdála čím dál tím méně normální. Přesto jsem si těhotenský test udělala vlastně náhodou a naprosto bez podezření. Musela jsem si udělat dva, jelikož jsem prvnímu pozitivnímu výsledku nemohla uvěřit. Když jsem pak viděla druhý, dostala jsem hysterický záchvat. Tehdy jsem měla již první měsíc za sebou.

Měsíc druhý

Obeznámena se situací, začínám se k sobě chovat mírněji. Na hodinách jógy přestávám vehementně ukazovat každou pozici na sto procent, více mluvím a vydávám pokyny. Redukuji cvičení na minimum a rázem přestávám odcházet z hodin ve stavu na umření. Na ATS tréninky jezdím autem, jelikož mi to umožňuje pospat si odpoledne o dvacet minut déle. Skupině situaci hlásím šmahem, aby měli pochopení pro mé pozdní příchody a vyblitou vizáž. Vizuálně jsem šíleně přibrala (na váze ale vůbec). Všeobecně moc nefunguji, protože mi je pořád lehce šoufl. V józe mi začínají vadit twistové pozice, tanec je ale v pořádku. Naopak, třeba při ATS si připadám, že jsem po dlouhé době opět naživu, což ovšem pomíjí, jakmile tancovat přestanu. Co se týče vystoupení, je dost těžké se kamkoliv doplazit, ale když už tam jednou jsem, všechno je v pořádku. Ve druhém měsíci jsem odtančila tři krčmy, jeden kavárenský večírek a jedno vystoupení pro libanonský spolek. Nafouknuté břicho zatím nikoho neruší. Trénovat doma nejsem schopná, dočasně ruším Daturu Online.

Měsíc třetí

Břicho se trochu vyfouklo, zato mám ale problém obléct si vršek kostýmu. Nade všechna očekávání mi v józe kromě twistů začínají vadit předklony, ačkoliv pupek je v nedohlednu. Na hodinách stále necvičím a trochu mě to štve hlavně vůči lidem, kteří přišli na jógu poprvé. Začínám mít tendence to lehce flákat a často ruším své nedělní hodiny v osm večer. Ale běžte učit na osmou, když jste zvyklí usínat hlubokým spánkem nejpozději o půl deváté! Při tanci v krčmě mám dojem, že se namakám dvakrát tolik než normálně, vystupovat ale nepřestávám. Na silvestrovské veselici v Plzni trsám na židli v podpatcích, užívám si to a vůbec si u toho nepřipadám hloupě, jak jsem se z počátku obávala. Abych si ovšem mejdan mohla užít, musela jsem prospat celý předcházející den. Ke konci třetího měsíce začínám jíst normálně. Předplatné Datury je stále pozastaveno. Čas, který jsem dříve věnovala tréninku doma, většinou proležím s knihou. Jsem trochu líná, ale nevadí mi to.

A co na to hlava?

Fáze první: "Tyvoletyvoletyvoletyvole!"
Fáze druhá: "Už nikdy nic nebude jako dřív!"
Fáze třetí: "No a co?"
Fáze čtvrtá: "Je to nakonec docela milé..."
Fáze pátá: "Hell yeah!"
Když jsem pak zašla na screening na konci prvního trimestru a viděla jsem, že mi v břiše vážně někdo bydlí, navíc že je tam docela čilej, sedl na mě dokonalý klid. Cokoliv mě do té chvíli znepokojovalo nebo štvalo, bylo najednou to tam. Prodala jsem s lehkým srdcem účast na 8 Elements, však do USA pojedu jindy. Na přelomu třetího a čtvrtého měsíce se svou podivnou fyzickou kondicí nebojuji, funguji v jiném režimu. Válím se. Tančím, když můžu. A je to fajn.

To be continued......