Buben a já - část pátá

Druhá třetina je definitivně u konce a pomalu přecházím do té finální. Blíží se doba, kdy se vrátím fyzicky do normálu, na což se těším. Také mi přibude největší představitelná starost, na což se tedy také těším, ale zároveň mě při té myšlence jímá hrůza. No nic. Pojďme si raději říci, jak probíhal...

Měsíc šestý

Šestý měsíc byl dost ode zdi ke zdi. Pár dní poté, co jsem se tu tak radovala, jak jsem spokojená a plná sil, vrátila se mi ta šílená únava a spavost, se kterou jsem tolik bojovala v počátku těhotenství. Přišlo mi to silně nefér a byla jsem z toho rozdrážděná. No ne? Naštěstí to trvalo jen asi týden a celá epizoda se vešla do období, ve kterém jsem měla dovolenou. První tři dny jsem spala i čtrnáct hodin, pak se to srovnalo na deset, ale od čeho ty prázdniny také máme, že ano.

Asi dvakrát jsem si za ten týden v Rakousku vzpomněla, že jsem původně tento čas měla vyhrazen na 8 Elements v Portlandu. Nemohu ale říct, že by mě ten zvrat jakkoliv mrzel. Spíš jsem si v peřinách v jedné salzburské čtyřhvězdě říkala: "Cháááá, Portland! To by byl mazec, ještě že tam nejsem!" Abych ale k sobě byla úplně fér, neválela jsem se. To jen po večerech. Naopak jsem provozovala celkem akční turistiku a celé dny jsem prochodila. Ať již po ulicích, nebo po muzeích, nebo po loukách na okraji města. Neměla jsem problém pěšky vylézt na salzburskou pevnost, zatímco se ostatní netěhotní návštěvníci nechali vozit lanovkou.

Dovolená rozhodně bodla, a to jak psychicky, tak fyzicky. Po týdnu klidného tempíčka se mi začalo stýskat po pohybu, na který jsem zvyklá. Po návratu jsem se s nadšením zpátky vrhla na jógu. Najednou jsem měla energie pro změnu přebytek a na to konto jsem se přihlásila na školení vinyasa flow jógy (jak to dopadlo, řekneme si příště). Pupek už se při cvičení definitivně plete do cesty, ale dá se s tím stále ještě pracovat. Zázračně jsem ožila i v tanci a nade všechna očekávání jsem přislíbila dvě sólová vystoupení, samozřejmě po důkladném ujištění, že panděro nevadí.

Přijďte do D21, kromě supr show v supr divadle uvidíte i tančící buben. Z estetických důvodů samozřejmě oblečený.

Energie mi vydržela po zbytek celého šestého měsíce, přičemž na konci jsem jí měla tolik, že jsem bez mrknutí oka zvládla jeden seminář s Jillinou a, nekecám, druhý se Sharon Kiharou, a to prosím včetně její slavné zabíjecí rozcvičky. Kdo zažil, ví, o čem hovořím.

Co se pupku samého týče, v šestém měsíci proklatě narostl. Mimino vevnitř nabírá na síle a dává o sobě vědět dosti důkladně. Jsem docela ráda, že sebou mele, ale musím uznat, že některé pohyby postupně začínají být méně příjemné. Když si vzpomenu, jak jsem se jednou probudila v noci s hodně divným pocitem, načež jsem nahmatala lebku, která mi jela zleva doprava těsně pod žaludkem, ještě se trochu otřásám. Naštěstí tam má na podobné výstřelky čím dál tím méně místa. Ke konci měsíce pohyby začínají být nejen cítit, ale i vidět.

Konečně jsem zjistila, s kým budeme mít již brzy tu čest. Je to malá holka. Když na prohlídce chtěli po úspěchu s identifikací ještě přepnout na 3-D zobrazení, narvala si nohy před obličej a na monitoru se objevil nic než bordel. Takže nevím, zda čekám krasavici s orlím nosem, ale zato jsem si jistá, že potenciál na jógu by tam byl.

Stále nemám pocit, že by se mnou těhotenství nějak extrémně šilo. Ano, jednou jsem se v Rakousku vyprudila, protože trvalo asi hodinu, než jsem si mohla koupit zmrzlinu, a jednou jsem si musela ihned koupit krabici mléka a na ex ji do sebe otočit ještě ve dveřích krámu. To byly ale ojedinělé případy. Nealkoholické pivo mi občas teče i ušima, ale co mám dělat, když normální nemůžu. Nejlepší bylo rozhodně pšeničné nealko v Rakousku, které bylo téměř k nerozeznání od originálu, kdyby někdo někdy potřeboval.

Vidíte dobře, pivo a sachr. A co jako?

Celkově musím konstatovat, že mě to stále baví. Zle mi není, dýchat můžu, chodit, tančit a cvičit také, jen to chce čím dál tím větší oblečení a také už nevyběhnu schody jako laň, jak tomu kdysi bývávalo. Se vstupem do třetího trimestru si začínám uvědomovat blížící se konec, což mě těší a trochu děsí zároveň. Zbylá práce už se dá počítat na týdny, režim nadcházejícího měsíce mi určují jógové výcviky, taneční vystoupení a návštěvy lékaře, které se s postupujícím časem nějak množí. Příští měsíc bude asi rychlej... Jak moc, to si povíme. Zase za měsíc.

To be continued...........

P.S.: Jako úvodní fotku jsem tentokrát vybrala pohled z Titovy vily v Igalu při západu slunce. Proč, to nevím. Ale říkala jsem si, že by vás to mohlo zajímat.