Buben a já - část osmá

Grande finale

Byla jsem přesvědčená, že svým aktivním přístupem k těhotenství připravím tělo na bezproblémový porod. Ovšem člověk míní, osud mění. V úterý jsem si ještě, nic netušíc, v klídečku cvičila svou domácí jógovou sestavu. Ve středu jsem nocovala v porodnici, kde jsem skončila na pozorování poté, co monitory na sledování ozev mimina nedopadly podle všeho úplně ideálně. Ve čtvrtek jsem opouštěla porodnici, jen abych si v pátek mohla po kontrole v poradně jít zabalit trošku větší batoh a nastěhovat se tam zpět. Plán na víkend tedy zněl: v pátek nástup, v sobotu vyvolání porodu, v neděli... No bůh ví, co se bude dít v neděli.

Špatně se mi tomu věřilo. Celý týden mě na kontrolách ujišťovali, že k žádné akci se zatím neschyluje, a pak najednou toto. Vykulená a s krosnou na zádech jsem se tedy vrátila do nemocnice a pomalu jsem se snažila smířit se skutečností, že v jednom kuse odtamtud neodejdu.

Kdosi mi tam mezi řečí zmínil, že vyvolaný porod sice trvá kratší dobu, zato je ovšem intenzivnější. Nemám srovnání, ale za sebe mohu prohlásit, že to bolí jak sfiň. Nevyla jsem sice jako ta slečna, kterou jsem potkala uprostřed noci v koupelně, kterak se tam svíjí nad umyvadlem (její strašlivý řev, jímž doprovázela porod, se vznášel nad areálem nemocnice ještě dlouho potom, co odešla s dítětem na oddělení šestinedělí, a občas mě dodnes straší ve snech), ale několikrát se mi podařilo mezi kontrakcemi omdlít. Potichu. Detaily ponechme stranou. Poté, co vypukla akce a já měla stále blbé monitory, přišel mi lékař navrhnout, že by na mě možná radši otestoval nové skalpely, než abychom se dočkali nějakého neštěstí. Samozřejmě jsem kývla (a dobře jsem udělala, neb se nakonec ukázalo, že dítě mělo omotaný pupečník kolem krku).

Můj porod tedy byl vše, jen ne přirozený. A mně to vůbec nevadí. Sekci jsem si užila daleko víc než přitvrzující křeče. Byla jsem při smyslech, sjetá analgetiky, smála jsem se a žertovala s mužem a s doktory, pobrukovala si s hrajícím rádiem, no fakt sranda to byla, a pak jsem jen cítila, jak se mi břicho pohnulo na stranu, ozvalo se mohutné sluuuuurrrrp, pak dvě titěrná vykvíknutí a vzápětí mi porodní asistentka mávala před obličejem zahumuseným, oslizlým a totálně vytřeštěným miminem. Dostalo pusu a já jsem se nechala se šmouhou od krve na tváři odvézt na jednnotku intenzivní péče, kde jsem tak dlouho zpracovávala, že to dítě je moje, až jsem vyčerpáním vytuhla.

Neprocvičila jsem se tedy k pohodovému porodu, jak jsem doufala, ovšem má snaha nepřišla úplně vniveč. Zaprvé jsem prožila velmi příjemné těhotenství a zadruhé mi dobrá kondice výrazně usnadňuje proces rekonvalescence, i když to zatím prostě není to, co to bývalo. Po císařském řezu se totiž člověk musí hojit za plného provozu, úlevy neexistují, to by vám váš čerstvý potomek neodpustil. Co mi tedy tato zkušenost dala?

Shrnu to:

Pokud člověk nemá žádné zdravotní komplikace, pohyb v těhotenství musí být. Jinak se s přibývajícími kily neunesete, nebudete se moct hýbat a zkušenost to nebude příjemná, ale bolavá. A kondice je sakra důležitá, aby člověk nějak rozumně zvládnul totální změnu režimu. Pokud jste trvale unavení a všechno vás bolí, neužijete si první dny, které jsou náročné, ale neuvěřitelně krásné.

Dlouho mi trvalo, než jsem svoje cvičení vyladila. Ze začátku mi bylo špatně z banalit typu předklony, později mě zmáhaly prachobyčejné úklony, měla jsem tendence cvičit příliš rychle a divila jsem se, že to nejde. Občas je třeba dělat úpravy za pochodu, jelikož co nejde dnes, může jít zase zítra a naopak. Hodně mi pomohl kurz pro lektory těhotenské jógy, kde jsem se dozvěděla nejen to, co bych dělat neměla, ale především to, co dělat s pánembohem můžu, pokud mi z toho není zle. Je toho daleko víc, než byste si mysleli.

Nic se nemá samozřejmě přehánět, ale na druhou stranu není třeba se ani nějak příliš šetřit. Hýbat se dá opravdu do posledního momentu. Mám to vše otestováno na svém vlastním bubnu; cvičila jsem a tančila, dokud mě nehospitalizovali.

A poslední - ač jsem si hlavně zpočátku stěžovala, budu na své těhotné období stejně vzpomínat s láskou. Z nostalgie přikládám svá úplně poslední vystoupení s bubnem. Zde je jeden fusion a jeden ATS duet na začátku devátého měsíce. Nemám sice ladné křivky, ale je tam snad patrné, že mě to i přes ten pupek baví.

Na úplný závěr

Tak končí mé vyprávění o bubnu. Abych to uzavřela: měla jsem v těhotenství pohodu. Ale i kdyby ne, musím říct, že výsledek toho devítiměsíčního procesu stojí za všechnu námahu, nepohodlí a ústupky, které s sebou tohle trošku divné období může přinést. Dcera je boží a já jsem teď opravdu, ale opravdu happy :-)