Buben a já - část desátá

Není buben jako buben

Tramtadadá, mám to za sebou. Přinesla jsem si domů čtyřkilového kloučka. Bublina v břiše pomalu slehává. Tělo se zotavuje. A já si pomalu můžu oddychnout, že už je to zaplať pánbůh pryč. Není totiž buben jako buben.

Naivně jsem očekávala podobný průběh jako u předchozího těhotenství. A proč taky ne? V kondici jsem byla, dokonce v životní. Věděla jsem, do čeho jdu. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to zas’, že ano. A navíc mi celý listopad, kdy jsem na svůj jiný stav přišla, nebylo vůbec nic.

A pak nastoupil prosinec a srazil mě na kolena. Takhle zle mi snad ještě nebylo. Představte si měsíc trvající těžkou kocovinu a přidejte občasné vyšší teploty. Přes všechny své zásady jsem dokonce několikrát musela zrušit hodiny jógy a měsíc jsem netrénovala. Třikrát ble. A tak jsem dožila první trimestr.

Druhý trimestr začal pěkně. Ulevilo se mi, vrátila se mi chuť do práce, všechna vyšetření dopadla dobře, konečně jsem si ten pupek mohla začít užívat. Alespoň jsem si to myslela. Úderem šestého měsíce mi začalo ožívat břicho při sebemenší kardio aktivitě. Nechtěla jsem tomu věřit. Když jsem pak jednou po delší procházce seděla s nohama nahoře a čekala, zda nablblé a nikým nezvané kontrakce přestanou, nebo to bude na doktora, učinila jsem nezbytné rozhodnutí a přestala trénovat. To už jsem trochu nadávala. Do konce druhého trimestru jsem si zvykala na to, že budu spíš sedět než pobíhat.

V začátku třetího trimestru jsem si našla sedavé zaměstnání, aby mi nešvihlo. Nad překlady seriálů jsem pak vděčně proseděla zbytek těhotenství. Pořád jsem učila jógu, ale nepředřela jsem se u toho, abych zase náhodou něco nespustila. Pak mi enormně narostl pupek. Stalo se to div ne přes noc a bylo to hrůzostrašné. Nově nabytá váha a tvar mi rozhodily držení těla. Kůže na břiše se napnula tak, že mě pálilo nosit oblečení. Mé oblíbené úlevné cviky na kyčle se proměnily v torturu. A nejlepší nakonec, sesedající pupek si kecnul na můj sedací sval a já jsem za sebou začala tahat nohu. Osmý měsíc jsem prožila vzteklá a v slzách z bolesti, ze kterých mě vysvobodila až fyzioterapie. Jógu jsem stále učila, ale připadala jsem si u toho blbě. Dopajdala jsem do fitka, sedla si na bločky, hodinu hovořila a odbelhala se s brekem domů. Naštěstí mám na hodinách šikovné lidi, které to nerozhodilo, nebo to aspoň nedávali znát. Skoro jsem doufala, že budu rodit předčasně. A na mysl se mi kradla nehezká myšlenka: snad aspoň kluk bude stát za to.

Devátý měsíc se všechno jako na povel uklidnilo. Doučila jsem své poslední hodiny, odevzdala jsem dceru babičce, den před porodem jsem dokončila překlad posledního seriálu a s klidem nastoupila k plánované sekci. Ano, plánované, jelikož byl hoch nadprůměrně veliký, což by se již s jednou jizvou rodilo špatně - a riskantně.

Den před porodem oslavuji konec trápení.

Tak tedy máme syna. A víte co? Stojí za to. Za všechno kulhání, za pocit, že prasknu, za řev u oblékání, za rozhoupaný žaludek i za tu luxusní a mimořádně drahou pizzu, kterou jsem milovala a na kterou se nemůžu už půl roku ani podívat. Nicméně jsem ráda, že už jsme kompletní.

A poučení? Kondice je výhodou, ne zárukou klidu v těhotenství, jelikož není buben jako buben. Vycvičené tělo se ovšem šikne po porodu, ať už srůstáte, nebo taháte přírůstek. Takže cvičte. A i kdyby nešlo všechno podle vašich představ, nezoufejte. Výsledek je totiž nejvíc!