Buben a já - část druhá

Než přejdu k tomu, o čem chci opravdu mluvit, ráda bych uvedla jednu věc na pravou míru. Pod minulým článkem to chvílemi vypadalo, jako by několik lidí propadlo dojmu, že jsem se snad přestala hýbat úplně. No, vážení, není tomu tak. Obětovala jsem dočasně svému stavu vlastní trénink. Bez něj můj týden vypadá následovně:*

Pondělí - jedna obědová hodina jógy, jedna soukromá odpolední hodina jógy.
Úterý - ranní hodina jógy, odpoledne taneční drily pro mírně pokročilé.
Středa - dvouhodinový trénink Isizwany, který rozhodně není pro slabý. A nebude, dokud se udržím na nohou, to svatosvatě přísahám.
Čtvrtek - obědová hodina jógy.
Pátek - pravděpodobně nějaké vystoupení. A nebo válecí den. Jupí!
Sobota - idem
Neděle - večerní hodina jógy.

*z rozvrhu vynechávám HR-ování od pondělí do pátku a svou nikdy nekončící povinnost postarat se o blaho jedné bulteriéří babky

Tento režim dodržuji dodnes. Během prvních tří měsíců jsem, přiznám se, občas zrušila neděli; to když se mi už chtělo ze vší té bídy plakat. Takže prosím už žádné rady, jak bych se ale přece jen měla v těhotenství trochu hýbat, protože mě tím akorát rozdráždíte, budu na vás mít pifku, pak z toho porodím neurotika a to si mě potom teprve nepřejte. Capisce?

A teď, když už máme ve věcech jasno, bych se ráda tedy přesunula k příjemnějšímu tématu. A tím je...

Měsíc čtvrtý
Musím říct, že takhle by se mi to těhotenství líbilo pořád. Již na konci ledna jsem pozorovala změny, třeba že se mi přestalo dělat zle při pohledu na jakékoliv jiné jídlo než sýr. Důvěřujíc zkušenějším, které mi tvrdily, jak se mi v druhém trimestru uleví, přihlásila jsem se optimisticky na ATS víkend. Ten měl proběhnout na začátku února a sestával se z pěti hodin tance v sobotu a dalších pěti v neděli. Holky nelhaly. Asi tak týden před odjezdem se mi udělalo definitivně dobře.

Byl to první pořádný trénink po čtvrt roce, tím pádem jsem se snažila se vědomě šetřit. Pátou hodinu jsem oba dva dny spíše posedávala. Necítila jsem, že bych to nezvládla, ale měla jsem trochu obavy, co mi na to tělo řekne. A taky jo, v pondělí po akci nemělo úplně radost. Nebylo to ale nic, co by jeden klidný večer nespravil.

S lepšící se fyzickou kondicí se začala vytrácet moje apatie. Odhodlala jsem se dokonce k přípravě tance na Tribal Prague, o kterém jsem byla přesvědčena, že letos nedám. Začala jsem se opět těšit na vystoupení. Kromě těch pravidelných jsem vyjela za Prahu a odtančila s Isizwanou masopust v Halounech. Doma už zase trochu trénuji, když je čas a chuť. Spíše rekreačně.

Jestliže to v prvním trimestru s jógou nebylo valné, teď je to katastrofa. Twisty a větší rotace již dlouho nepřicházejí v úvahu, a jak jsem zmiňovala posledně, ani ty předklony už s minimálním břichem nebyly úplně fajn. Teď, co jsem povyrostla, mi vadí skutečně dost. Na hodinách většinu cviků z dynamiky pouze naznačuji. Není to tak dávno, co jsem se probudila obzvláště čilá a zřejmě jsem se díky tomu na lekci předkláněla trochu přes limit, v důsledku čehož mě pak dvě hodiny bolelo břicho. Inu, už se to nikdy nestane.

Zkusila jsem na to jít z druhého konce a absolvovala jsem seminář cvičení pro těhotné. Jakkoliv to bylo příjemné, pořád mám problém tohle váleníčko považovat za legitimní pohybovou aktivitu. Obávám se ale, že budu s rostoucím pupkem muset.

Na konci čtvrtého měsíce jsem také byla nucena zkonstatovat, že už se bohužel nevejdu do většiny hadrů, co vlastním. Přišlo to plíživě, ale již jsme se s potomkem vypracovali na pěkných sedmapadesát kilogramů. Nenávidím mateřský plurál, ale odmítám tento výkon brát jen na sebe. Týká se to bohužel i kostýmů. Musím improvizovat, kombinovat kousky, do kterých se ještě relativně vejdu, nosit choli i na fusion. Většina lidí si stále ještě myslí, že jsem jen tlustá, ale už mě pár diváků prokouklo. Člověk to v té hospodě slyší.

Co se týče psychické stránky, na konci čtvrtého měsíce mi je docela hej. A proč by také nemělo být? Je mi dobře, sílu mám, ještě jsem nenakynula do obludných rozměrů, hýbat se můžu (dobře, ne tak, jak bych si přála, ale můžu) a od lékaře mi zatím přicházejí samé dobré zprávy. Překonala jsem i slavnou noční můru všech pražských těhotných a jsem registrovaná do porodnice. Šok už jsem dávno zpracovala. Jediné, co mě mrzí, je krčma, ale co už. Podzim to jistí. Čtvrtý měsíc byl první, který mě fakt bavil, józe a kostýmům navzdory.

Jaký byl pátý, to si povíme, až bude u konce.

To be continued........