Buben a já - část devátá

The story continues

To jsem takhle jednoho krásného dne na konci listopadu stála na hodině jógy v pozici vírabhadrásany jedna, hovořila o postavení kyčlí, a ejhle, najednou jsem nemohla popadnout dech. A jelikož už se trochu znám, hlavou mi blesklo: “Aha!” Cestou domů jsem se rovnou stavila pro těhotenský test. A co myslíte, bylo to tam.

“Aha,” řekla jsem si ještě jednou. “Fajn, aspoň to bude odbytý,” protože tak to je v pořádku. Čím víc trpaslíků, tím větší sranda. A navíc mi tou dobou bylo skutečně dobře, energie jsem měla tak pro tři lidi. Bude to pohoda, myslela jsem si.

S nástupem prosince jsem si to myslet přestala. Tehdy se mi začalo dělat nelidsky blbě. Učila jsem tou dobou i deset hodin týdně, což jen povzbuzovalo to zlo, které se mi dělo. Musela jsem na měsíc přestat trénovat. Párkrát, a přiznávám se k tomu nerada, jsem zrušila lekce, jelikož jsem div nelezla po čtyřech. Taky jsem začala být vzteklá. Nestačila jsem se divit. Takový klid jsem měla před dvěma lety, a teď tu za hurónského smíchu své ani ne dvouleté dcery kopu do nábytku. Co to jako má bejt?

Naštěstí nic netrvá věčně, ani těhotenské nevolnosti. Únava nezmizela, ale dá se s ní žít. Kdybych se trochu víc válela, jistě by to bylo snesitelnější. Vztek ustoupil, přišla lítostivost. Postavte mě před hlouček dětí, co poprvé vidí bublifuk, a uvidíte nevídané.

Celé je to takové trochu jiné než posledně a i já sama k tomu přistupují jinak. Cítím v sobě daleko větší potřebu (a ochotu) být v klidu. V životě jsem snad tolikrát neřekla “ne” jako za posledního čtvrt roku, ať už šlo o jógu, nebo dokonce o vystoupení. A nebylo to kvůli tomu, jak vypadám s pupkem, k tomu se tentokrát stavím dost laxně. Spíš se mi chtělo ležet, tak jsem holt ležela a ještě jsem se štěstím tetelila, jak jsem si to hezky zařídila. Fear of missing out odešel a doufám, že už se nevrátí, protože mi je bez něj daleko lépe.

Mám v plánu nechat si své pravidelné hodiny do konce června, pokud mi to nezakážou. Sama budu do léta tančit minimálně, se skupinou spíše ano. Trénovat budu, jak se mi bude chtít, a ne podle toho, co ze sebe ještě vyždímu. Chystám se na několik jógových školení, tam já chodím zásadně s bubnem, těším se i na jedno taneční a mezi nimi budu sedět doma a chystat Halloween, který bude letos obzvláště vypečený. A ještě než porodím, připravuji jeden jógový výlet. Všechno je už téměř doladěno, pokud jste zvědaví, vydržte pár dní na detaily, bude to moc hezké.

A pak? Pak vypukne teprve opravdová legrace, kterou si radši ani nepředstavuju :-)

A tohle jsem já. Poslední vystoupení před pauzou. Je tam všechno. Pupek, ohnivá koule a výstup z komfortní zóny. Takže takhle (bez pupku) zase až na podzim!