Blízké setkání s Libanonem

Byla jsem již podruhé pozvaná jako vystupující host na večírek Libanonského klubu. Letos to přišlo v dostatečném předstihu a také jsem už věděla, do čeho jdu, tudíž jsem se mohla řádně připravit a vyvarovat se různých faux-pas, které mohou vyplynout z neznalosti situace. Ne jako loni.

V porovnání s minulým rokem se mi zdál večírek daleko méně bujarý. Na úplném začátku zazněl arabský proslov s českým překladem, ve kterém byly vzpomenuty letošní nepěkné události, týkající se oblasti Blízkého Východu. Pasáž, ve které se mluvčí obracel z pozice „starého“ imigranta k nově příchozím, mě uvrhla do zádumčivosti. Svět není fér. Velmi intenzivně jsem v tu chvíli nenáviděla ten náš malý český upatlaný internetový vox populi. To věru nejsou pocity, které bych obyčejně mívala těsně před vystoupením.

Z trudomyslnosti jsem byla vytržena (kupodivu) dětmi. Byl jich tam stejný houf jako loni plus pár pribyvších v tomto roce. Letos se mě z jakéhosi důvodu nikdo nebál. Spousta z nich se s námi dávala do řeči a přípravy na vystoupení jsme tak společně strávili v lehké přátelské závisti (děvčata mi záviděla to, že tančím, a já jsem jim naopak záviděla, že mluví od narození dvěma až třemi jazyky a že z nich rostou exotické krasavice. Myslím, že to má logiku.)

Při tanci se mi bohudík na chvíli podařilo přestat řešit společenské problémy a užít si to, kvůli čemu jsem tam přišla. Jako první číslo jsme daly s kolegyní Veronikou drum solo duet, který jsme trénovaly především přes Skype a který byl velmi veselý a velmi improvizovaný. Hned zkraje se nám podařilo chytit pozornost lidí a bylo to boží. Okamžitě bych to udělala znovu. Z našich sólových tanců, které následovaly, se neplánovaně také staly duety, jelikož se ke každé z nás připojila jedna zvědavá slečna. Té mojí bylo devět let a musím uznat, že se stínování mého tance zhostila s grácií. Hůře na tom byla Verunka, k níž se připojila asi čtyřletá aspirující tanečnice. V tomto věku, jak je známo, je mládež s motorikou ještě lehce na štíru, a podle toho to také vypadalo. Kolegyně si zaslouží veřejné uznání, že neztratila duchapřítomnost a odtančila bez přerušení celých pět minut. Vidím sebe, jak bych v polovině popadla dítě a odnesla ho o tři metry dále... Popojedem.

V šatně.

Po práci následovala odměna ve formě hory libanonského jídla, které já tedy mohu.

Tohle se mnou dělají libanonské sladkosti.

Během žranice jsme se se zájmem koukaly na dabke, které se tam zrovna začínalo pěkně rozjíždět, ale nakonec nás obě dvě únava přinutila jít pochytat děti, sundat z nich součásti našich kostýmů, přepočítat jednotlivé položky v kosmetických taštičkách, jestli nějaké všetečné prstíky neztopily rtěnku či pudr, všechno to naházet do zavazadel a jet domů.

Byla to jedinečná příležitost trošku si prohlédnout, jak se to dělá "jinde." A víte, co jsem viděla? Úplně normální mejdan. Pilo se trošku méně, tančilo se trošku více a potomstvo bylo trošku odvázanější, než na co jsme zvyklí. A to je věru všechno. Považuji to za obohacující zkušenost, kterou by potřebovala jako sůl zažít půlka republiky. Bylo by nám všem lépe.

Díky za pozvání (N.Ch.) a za téměř celodenní společnost plus veselé fotky k tomu (V.Š.). Bylo mi opravdovým potěšením.