Buben a já - část pátá

Druhá třetina je definitivně u konce a pomalu přecházím do té finální. Blíží se doba, kdy se vrátím fyzicky do normálu, na což se těším. Také mi přibude největší představitelná starost, na což se tedy také těším, ale zároveň mě při té myšlence jímá hrůza. No nic. Pojďme si raději říci, jak probíhal... Měsíc šestý Šestý měsíc byl dost ode zdi ke zdi. Pár dní poté, co jsem se tu tak radovala, jak jsem spokojená a plná sil, vrátila se »

Buben a já - část čtvrtá

Můj pupek a všichni ostatní Tento článek původně nebyl v plánu. Když jsem se ale posledně nachytala, jak na dané téma píši již třetí emocionálně zabarvený odstavec, rozhodla jsem se přestat plýtvat materiálem, když toho mám tolik co říci. Bývám teď totiž velmi často středem pozornosti, kamkoliv se vrtnu. Někdy je to fajn, někdy méně. Nechť následující řádky slouží k pobavení, údivu i (sebe)reflexi. Kolegové a jiní známí Vyhřezlý pupek se pomalu stává magnetem na ruce, což mi překvapivě »

Buben a já - část třetí

Poptávka po pokračování roste, a kdo jsem já, abych se tomu bránila, že ano. Rovnou se tedy vrhneme na: Měsíc pátý Půlka požehnaného stavu je za mnou. Pupek se již definitivně vykulil a byl to fofr. Šla jsem spát oplácaná a probudila jsem se regulérně těhotná, chtíc nechtíc se tedy dočasně loučím s krčmou. Vlnit v hospodě turistům před očima těhotenským břichem mi přijde ne úplně vhodné. To ovšem neznamená, že nevystupuji vůbec. Taneční akce, hudební festivaly, svatby kámošů nebo »

Buben a já - část druhá

Než přejdu k tomu, o čem chci opravdu mluvit, ráda bych uvedla jednu věc na pravou míru. Pod minulým článkem to chvílemi vypadalo, jako by několik lidí propadlo dojmu, že jsem se snad přestala hýbat úplně. No, vážení, není tomu tak. Obětovala jsem dočasně svému stavu vlastní trénink. Bez něj můj týden vypadá následovně:* Pondělí - jedna obědová hodina jógy, jedna soukromá odpolední hodina jógy. Úterý - ranní hodina jógy, odpoledne taneční drily pro mírně pokročilé. Středa - dvouhodinový trénink »

Buben a já - část první

Neučím se hrát na darbuku, ani jsem se nesčuchla s bubeníkem za účelem juchání na živé drum solo. Prostě jsem "v tom," jak se u nás tak pěkně říká. Nepíši o tom proto, že bych se snad chtěla chlubit, nebo nedej bože litovat. K článku mne přivedl fakt, že matky stávající či budoucí, ať už je jim dvacet, třicet nebo osmdesát, jsou velmi sdílné, co se prožitků v těhotenství týče. Pamatují si všechno. Komu bylo blbě, komu ne, kdo měl »