ATSkový víkend už popáté

Tyhlety zimní výlety jsou takové nějaké těžší než ty letní. Oddanost věci jsem musela v sobotu prokázat vší silou a hned dvakrát. Zaprvé jsem bez keců vstala lehce po páté, což je i na mě moc, a zadruhé jsem dobrovolně vylezla do minus dvanácti stupňů, abych se stihla včas dopravit do Brna. Cestu nevytopeným autobusem jsem z větší části zaspala, což by bývalo bylo daleko lepší, kdybych si, já naiva, byla nesundala bundu, šálu a čepici. Probudit se zmrzlá na kost do brněnských minus sedmi také nebylo nic moc, a když jsem se konečně dopravila s již modrajícími končetinami do Stolárny, nabyla jsem přesvědčení, že jakákoliv teplota nižší než minus tři stupně Celsia by měla být postavena mimo zákon. Musela jsem se zakuklit, nebylo zbytí. Ve třech vrstvách se sice cvičí a tančí o poznání hůř, v podstatě ani není vidět, co se odehrává pod mikinou, ale dělala jsem všechno proto, abych neskončila nemocná jako posledně.

Stálo to za to. Minule jsem nebyla fit, víkend byl kvůli tomu dlouhý jako tři víkendy, s každým pohybem jsem řvala na tělo, ať se kouká vzchopit, a ono na mě řvalo zpátky, jestli jsem se náhodou nezbláznila, a nebylo to úplně fajn. Teď jsem tedy nenechala nic náhodě a o své zdraví dbala směšně mnoho, ovšem umožnilo mi to řádit ve studiu a užít si večeři v restauraci, což se mi na předchozím soustředění nepoštěstilo.

Výuka mě tentokrát mimořádně bavila. Možná to bylo tím, že nás bylo méně než obvykle, což znamenalo více prostoru na trénování, možná to způsobila probíraná látka (až na torso twist pass, který mě zanechal v němém úžasu), možná přítomnost Hurriyek, kterých už jsem se dávno přestala bát, možná všechno najednou. Nezvykle mnoho místa jsme měly i na spaní ve studiu, které zůstalo podivně prázdné i poté, co všech sedm zúčastněných rozbilo tábor. Poprvé se mi povedlo spát v tanečním sále osm hodin bez přerušení, za což, jak se domnívám, mohou čtyři nasyslené a na sobě naskládané jógamatky. O jediný minus se postarala jinak moje oblíbená Varna tím, že nás nechala vyhladovět. Jistě bychom tam nad sklenkami a půllitry poseděly i bez toho, tak to snad nebylo nutné. Kromě toho jsou podobné donucovací metody obzvláště nepěkné, jsou-li praktikovány na vyčerpaných tanečnicích po celodenním tréninku. Přátelé, prosím, už to nikdy nedělejte.

Největší úsilí jsem musela vyvinout cestou tam, zbytek víkendu byl hrozně „fluffy“. Žádné stresy, žádné přemáhání, nic takového se nekonalo. Ne že bych se na těch předchozích nějak mimořádně stresovala, jen to tentokrát šlo všechno samo. I tělo mělo dostatek sebereflexe a začalo si stěžovat až cestou domů. A Brno pod sněhem vypadalo parádně. Bohužel nemám nové fotografie, protože jen blázen by v takových nelidských teplotách vytahoval ruce z kapes, ale můžete se podívat na ty starší. Sice na nich není sníh, ale je na nich Brno tak, jak se mi líbí.

Vypadá to, že příští ATS víkend budu muset vůbec poprvé přeskočit, což mě po tom právě proběhnuvším docela mrzí. Je to ale dobrý důvod k tomu, abych apelovala na Prahu, aby stále jezdila v čím dál hojnějším počtu, jak se to děje doposud. Někdo mi to pak budete totiž muset odvyprávět. Oukej?