ATS víkend podruhé aneb Nuda v Brně není

V sobotu jsem po nějakém tom měsíci či dvou opět vstávala s budíkem o páté. A co že mě to vytáhlo z postele? Nic menšího než ATS víkend, přátelé! Jistě si vzpomínáte, jak jsem tu v září vzdychala nad šumperskou intenzivkou, a dovolávala jsem se repete. A tak jsem se ho i dočkala. 

Do Brna za Afsanou jsme vyjely v sobotu ráno společně s tanečnicemi z Black Silver Tribe. Byla jsem z toho vstávání uprostřed noci docela groggy, tudíž jsem to zalomila, hned jak v autobuse naskočil motor, ale v Brně jsem vyběhla čilá jak rybička. Jen pár minut po příjezdu jsme narazily na tlupu známých tváří, tedy tanečnic, které pobývaly v Brně už od předchozího večera, jak si to míří do studia. Připojila jsem se tedy k nim a promptně se zakecala s Angelskami ze Šumperka, takže jsem si ani nevšimla, že mi BST ujel tramvají. 

Vypadá to, že se Afsaně podařilo vyhmátnout díru na tanečním trhu a příhodně ji zaplnit, jelikož nás bylo v tanečním sále jak psů. Mé první kroky neomylně vedly k Míše z Red Rose Tribe, která mi přivezla sukni. Mou první opravdovou ATS sukni! Když před časem vystavila její fotku na fejsbuku, chytily mě obsedantní myšlenky, kterým jsem odolávala tři dny a tři noci, abych se nakonec vzdala a sukni si rezervovala. A co vám budu povídat, ta je tak krásná! Hele na ni.

Tančily jsme celý den až do zblbnutí a bylo to supr. Když už se nám večer začaly plést nožičky, vydaly jsme se hromadně na vegan/raw hostinu, kterou nám zařídila naše hodná paní učitelka. Kdo si myslí, že se z toho nedá najíst, mýlí se. A nejen najíst. Dá se tím i solidně přežrat, aniž byste do toho museli vkládat nějaké zvláštní úsilí. Obžerství jsem zakončila třemi kusy dýňového koláče a odkutálela se s dámami z BST poznávat Brno. 

Vyšly jsme s cílem najít tamější... echm... orloj. Pusťte ženský spolu na vejlet. Nakonec jsme ho našly. Předcházelo tomu několik pokusů a omylů včetně situace, kdy se nás jakýsi mladý muž otázal, zda něco nehledáme, a my jsme radši všechno zapřely a předstíraly, že jen čekáme, protože nám to bylo žinantní. Každopádně jsme na něj nakonec narazily i bez pomoci ostatních (zaplaťpámbů). Jinak nechápu, proč se mi celý život tajilo, že je Brno takle krásné... Ještě se nám tam rozsněžilo, takže se to začalo trochu pohybovat na hranici kýče. Naprosto mě to vyčerpalo a spala jsem jak zabitá.

Den poté se tančilo. A tančilo. A dojídaly se zbytky ze žranice a pak se zase tančilo. My z Prahy a severu jsme to musely vzdát o hodinku dřív, ale co se mě týče, už by mi to asi nožičky stejně nebraly, tudíž nesmutním. A z tančení mám tentokrát samé pěkné dojmy. Kde jsou ty časy, kdy pro mě ATS byl jeden velký stres. Teď už se do toho dokážu ponořit a užít si to. Neříkám, že je to všechno bez kiksů. Ty byly, jsou a budou, kór v tomhle formátu. Zjistila jsem ale, že i z toho mála, co už ovládám, se dá docela kouzlit, a je to sranda. Jen mě to utvrdilo v tom, že chci víc ATS. Ještě víc! Nejvíc! A kdybyste mě viděli, s jakou vervou hraju na činelky, to byste mě snad ani nepoznali.

A až bude příští intenzivka, vydám se večer na lov brněnských draků, jejichž existence mi byla až do odjezdu zatajena. Goddammit.